Odkud brát nováčky a nekrást?, část I.

Smyslem článku je načrtnout efektivní způsoby propagace larpu směrem k prvohráčům. Navrhuje proč má smysl se nováčky systémově zabývat, kde je hledat, kterými kanály má cenu se ubírat a které jsou naopak plýtváním energie. Diskutuje způsoby, jakými lze přístup veřejnosti k larpu usnadnit a jak by měl organizátor hry k prvohráčům přistupovat.

Článek nenabízí faktické znalosti, jako spíše hypotézy – problematika fungování lidské společnosti je natolik komplikovaná a komplexní, že bez hlubokého vědeckého aparátu lze laicky jen těžko určit, co je podnětem a co důsledkem k určité lidské činnosti (hraní larpu). Snaží se více o vyvolání diskuse, než o předání znalostí.

V každé podkapitole navrhuje jednu klíčovou otázku, kterou by se larpová komunita měla seriózně zabývat a každý člen komunity by se na ni měl pokusit odpovědět. Ve zkratce jsou to: Proč? Koho? Kudy? Jak?

Proč?

Tedy proč se vůbec systémově snažit o nabírání nováčků. Důvody mohou být dva:

Aby larp přežil jako akvitita. Larp je nemainstreamovou a kreativní zábavou, kterou stojí za to si udržet jako přispění k diverzifikaciProč je diverzifikace prospěšná pro společnost je polemikou mimo rozsah tohoto příspěvku společnosti jako celku.

Aby naše hry někdo hrál. Eirik Fatland na Odraze 2.11 přednášel o historii larpové komunity ve Skandinávii, která výrazně korelovala s historií v českých zemích s rozdílem posunu o 10 let dopředu. Jejich hry, podobně jako v Česku, začínaly na klasických fantasy bitvách, přes fantasy světy, městské hry, až k hrám s velmi kvalitní produkcí (letiště, vrtulník, …) a přidanou uměleckou hodnotou. Skandinávštví tvůrci, snad  opojeni vlastní tvorbou, zapomněli na širokou komunitu a nabírání nováčků, a tak se snadno stalo, že v tamních zemích měli velké množství kvalitních her, které však již neměl kdo hrát.

Smyslem snahy o nabírání nováčků není (nutně) rozšířit larp běžné veřejnosti a udělat z něj běžnou zábavu jako např. chození do kina, ale zajistit fluktuaci hráčů tak, aby se počet hráčů udržel na přibližně na konstantní hranici (tedy cca mezi 1000 a 10 000 hráči). Průměrná životnost jednoho larpera je cca 5,4 letToto číslo není 100% podchyceno dostatečným matematickým aparátem a jedná se tak o velmi hrubou aproximaci na vzorku přibližně 1 000 hráčů. Data poskytnul Štěpán „Arek“ Hruda na základě facebookové události Sčítání larperů, které proběhlo v únoru roku 2011 , proto pro udržení aktivity je každých 5,4 let potřeba vyměnit celou larpovou generaci (nebo komunitu, chcete-li).

Koho?

Poučka efektivní propagace v jakémkoliv odvětví říká: Musíte znát svoji cílovou skupinu.

Většina společenských či přírodních procesů se řídí dle dvou zákonů. Prvním z nich je zákon 90-9-1, který míní, že 90% lidí ve společnosti je pasivních (konzumenti), 1% je aktivních (producenti) a zbylých 9% jsou participátoři, kteří většinově podporují 1% skupinu v produkci. Larp je z principu své existence participační zábavouPettersson Juhana, “Role-Playing and the Mainstream”, sborník Larp Graffiti, 2010 (hráč se musí tvůrčím způsobem zapojovat do hry), proto snažit se přesvědčit zmíněných 90% lidí k hraní larpu je střelbou zcela mimo cíl, protože larp ve formě participační hry nikdy hrát nebudou.

Druhým zákonem je Gaussova křivka, již vidíte na obrázku níže. Křivka de facto říká, že čím menší potřeba participace účastníka na dané aktivitě, tím více lidí je ochotno takovou aktivitu provozovat. V grafu je načrtnuta i tzv. hranice larpu, která definuje, jaký maximální počet lidí je možné oslovit – pro ostatní už bude larp příliš nepohodlnou zábavou.

Jak posouvat hranici larpu či deformovat křivku a zvyšovat ochotu se participovat je komplikovaná otázka mířená do řad akademické sociologické obce. Prozatím se spokojme s tvrzením, že na posun této hranice nedisponujeme dostatečným kapitálem (energií, lidmi, časem a penězi).

Jako další bod k otázce volím rozdělení začínajících larperů na dvě skupiny: Mladší 18 let (dále 18-) a starší 18 let (18+). Tato čísla nelze vnímat jako dogmata, ale je nutné je vnímat v abstraktnější rovině dosáhnutí dospělosti larpera. Obě skupiny vykazují k larpu odlišný přístup.

Skupina 18- je ochotna do svého koníčku věnovat spoustu času např. na výrobu kostýmů, zbraní a dalších podpůrných činností (důkladné čtení textů na webových stránkách, …). Larp vnímají spíše jako subkulturu, jako ostré vyčlenění z většinové společnosti; častokrát v koníčku nalézají novou identitu, která nezapadá do obvyklého smýšlení většiny vrstevníkůTakový popis larpera by mohl spadnout do množiny „nerdi“, ačkoliv to zdaleka není pravidlem . Proto jim také nevadí extravagantní vystupování na veřejnosti (kostýmy a zbraně v MHD). Jejich přístup k (tvorbě) larpu je amatérský, jakoukoliv snahu o profesionalizaci odmítají. Profesionální přístup vyžaduje snahu, pot, krev a slzy, které v nedospělém věku nejsou zábavou. Z našeho pohledu je tato skupina neatraktivní, protože je obtížně tvárná a špatně se s ní pracuje. Tuto skupinu stačí pouze formálně podporvat, aby získala dojem, že se o ně někdo zajímá a podporuje v jejich činnosti (ačkoliv jejich činnost pro starší hráče fakticky není tak atraktivní). V dalším textu se jí nebudu zabývat, mj. i proto, že jsem se od této skupiny již natolik vzdálil, že její procesy nedokáži popsat na základě empirických či předaných zkušeností.

Skupina 18+ je pravým opakem skupiny předešlé. Lidé spadající do této množiny nejsou zvyklí na oslovování (převážně fantasy) přezdívkami, času mají stále méně, peněz pak stále více. Larp  také považují za nemainstreamovou zábavu, ovšem už ne jako vyčlenění; chtějí zábavu, kterou většinová společnost nepovažuje za divnouPodobně jako nepovažujeme za divnou zábavu např. box nebo ochotnické divadlo. Na oblíbenosti nabírají hry take and play, tedy „přijď a hrej“, které nevyžadují dlouhou přípravu na hru. Více oceňují hry s přesahy na jejich osobnost či příměry realitě – zvýrazňují uměleckou složku larpu.

Poměr prvohráčů jednotlivých skupin od roku 1999 mírně kolísá, v roce 2009 pak nastává zásadní zlom a skupina prvohráčů 18+ začíná masivně růst v důsledku rozmachu komorního larpu. Na začátku roku 2011 je pak poměr skupin přibližně 1:1. Průměrný věk larpera je 21,4 let, medián pak 21 let.

Výše zobrazená fotografie zaznamenala na socálních sítích silný ohlas. Po krátkém zamyšlení nad fotografií však zjistíme, že na ní něco nesedí. Jsou to ony roky jako popisky, které ne zcela dobře reflektují skutečnost. Správné popisky by měly vypadat např: 15 let … 23 let. Tento rozdíl, onen posun ve věku a k profesionalizaci larpu dělá z teenagera v prostěradle opravdového skřeta. Na fotografii tak dost dobře můžou být ti stejní lidé, pouze o 8 let starší.

Jako poslední odpověď na otázku vymezím dva přístupy larpera ke hře. Jeden z nich je přístup klientský. Tento přístup definuje hráče, který na hru přijede a opět odjede. Netvoří si k larpu jako aktivitě vztah, necítí potřebu jej tvořit či se jím jinak seriózně zabývat. Larpová komunita není jeho hlavní komunitou (primární sociální skupinou, o které budu psát dále). Hráč typu klient však má oproti druhému typu nepřekonatelné přínosy – nemá vyčerpané sociální vazby ve smyslu propagace larpu ke svým přátelům, kolegům, spolužákům, atp.

Druhým z přístupů je přístup komunitní. Člen larpové komunity disponuje vztahem k larpu, často jej tvoří (nebo se nad tím alespoň zamýšlel) a bere jej jako svůj primární koníček. Člen však většinou již vyčerpal své sociální vazby a tak nové hráče nabírá pomalu či vůbec. Členové navíc vykazují neduhy spojené s uzavřeností subkultury. Vstoupíme-li do brněnské larpové putyky jménem Šutr jako náhodný návštěvník, stále v nás rezonuje dojem, že na toto místo nepatříme. Místní osazenstvo vykazuje podobné znaky (černé ležérní oblečení, těžké boty), používá interní humor a má ustálený hudební vkus produkující pomocí živých nástrojů, případně jukeboxu.

Komunita kolem larpové konference Odraz ovšem vykazuje podobné neduhy, pohybují se v ní spíše intelktuálněji laděné typy lidí a téměř výhradně zásadní larpoví tvůrci. Abyste se stali respektovaným členem takové komunity, musíte volit neotřelé a inteligentní téma hovoru, které přináší nové pohledy a myšlenky. Na obou příkladech je pochopitelné, že stát se uznávaným členem jedné z komunit je průchod trnitou cestou a výrazně stěžuje přístup nováčka k larpu.

V další části této mini-série se budu zabývat zbylými nezodpovězenými otázkami, tedy Kudy? a Jak?