Komorní larp vs. larp typu „dřevárna“

Aneb komorní hra očima hráče úplně jiného druhu  

V dnešní době se v larpové komunitě můžeme setkat s mnoha typy her, které jsou více či  méně la rpem. V důsledku nově nabytých zkušeností bych se ráda se čtenáři podělila o dva formáty hry, které nezpochybnitelně LARPem jsou, avšak jsou značně rozdílné. Je jimi komorní larp a larp typu dřevárna. 

Komorní larp - Hra koncipovaná pro malou skupinu lidí (kolem 10-ti hráčů) a krátký časový úsek (nejčastěji kolem 3-4 hodin). S tím souvisí i minimální požadavky na „herní území“-nejčastěji nevelká místnost. 

"Název vytvořil Tomáš Kopeček v roce 2005 a termín rychle přejala brněnská scéna. Později, především díky ně kolikaleté masivní propagaci tohoto typu larpů  organizací Court of Moravia, jej přijímá za svůj zbytek české scény. Po Knutepunktu 2008 se i v zahraničí začal objevovat anglický překlad chamber game či chamber larp." (Larpedie)

Dřevárna – larp -někdy také svět. Hra jednodenní (výjimečně), víkendová, až několikadenní. Odehrává se v přírodě, zpravidla na fantasy námět. Pokud dojde k boji, využívají se měkčené makety zbraní(často s dřevěným jádrem, proto dřevárny). V našich končinách můžete na takovéto hře najít povětšinou 50-100 hráčů.

            Hned prvním velkým rozdílem je tedy námět - těžko se zorganizuje víkendový intenzivní larp na téma hry pokeru či snahy uniknout ze zavřené místnosti, ale ještě méně pravděpodobně potkáme komorní larp v propracovaném fantasy světě obsahujícím tři rasy. Pomineme-li na první pohled viditelné rozdíly v délce a počtu účastníků, přichází další méně viditelné, avšak neméně důležité. Některé vás dostihnou ještě před hrou - příkladem budiž volba postavy.

            Na většině larpů - dřeváren je po účastníkovi požadována vlastní fantazie při tvorbě postavy, jinými slovy tvoříte svou postavu od nuly, případně se můžete opřít o široký systém povolání a dovedností. Rozhodnete-li se zahrát si komorní larp, nutnost vlastní iniciativy v tvorbě postavy odpadá, vše za nás odře chudák organizátor. Na druhou stranu, kupujeme tak trochu zajíce v pytli- při volbě své identity pro nejbližší hodiny má hráč k dispozici jen velmi hrubé nástiny postav. Byť se organizátoři snaží na zvláště vypečené postavy nenápadně upozorňovat, může se stát, že teprve při začtení se do podrobného popisu zjistí účastník téměř osudovou chybu.

            Výhodou předepsaných postav budiž ovšem jejich zapojení do hry a zjednodušení zdrojů informací. Každá postava je napsaná tak, aby do hry celkem přesně zapadla a její hráč má minimum prostoru k nudění se.

            S volbou postavy souvisí i kostým. Na dřevárnách je dokreslování postavy kostýmem běžnou a žádanou záležitostí, komorní larpy tuto možnost nemají. Postavy jsou zde povětšinou napsané tak, aby speciální prvky kostýmu nepotřebovaly, ale možná se tím ubírá trochu z jejich potenciální hloubky (těžko ale říct, jestli by se taková hloubka měla šanci během komorní hry projevit).

Díky krátkému trvání komorního larpu je minimální riziko vypadnutí z role. Na druhou stranu, pokud se hráči nepovede uchopit postavu hned na začátku, horko těžko to během tří hodin nabitých akcí dožene. A pokud se hráč s postavou dostatečně nesžije, může přijít o podstatnou část zážitku ze hry.

            Na rozdíl od dřevárny, kde hra začíná povětšinou pozvolně vzájemným oťukáváním hráčů, komorní larp zpravidla začíná rovnou akcí, která většinou také vydrží až do konce hry.

Při čekání na jeden z komorních larpů, kterých jsem se zúčastnila, se mi povedlo navázat rozhovor s již zkušenou hráčkou toho formátu hry, která se předchozího večera zúčastnila hry Metroplex (postapokalyptický larp formátu spíše komorního, obsahem ale bližší dřevárnám-z hlediska jak jsme si tyto formáty definovali). Na ní bylo ta „stylová večerní zábava s prvky RP“ málo akční.

            Z předepsaných postav vychází i další odlišnost komorního larpu-tento formát má totiž povětšinou daný děj. Samozřejmě, hráči mohou něco málo změnit, nicméně jedná se spíš o výsledek "stane se to, nebo se to nestane". Pravděpodobně vás tedy na komorním larpu nečeká státní převrat iniciovaný pouze a jen hráči. Spíš se vám buď konkrétním způsobem povede vyváznout z jednoho hlavního nebezpečí, či nikoliv. Zajímavým, nejspíšem vedlejším, efektem tohoto je, že komorní larp se dá povětšinou svým způsobem vyhrát. (podobně jako počítačová hra, či kooperační deskové hry)

            Může se zdát, že komorní larp po svém spuštění již téměř nepotřebuje organizátorskou asistenci, na rozdíl od dřeváren, kde je dost často problém organizátora vůbec sehnat, protože někde něco řeší. Je to však jen dojem, organizátor komorního larpu (v materiálech, se kterými jsem se setkala, výstižněji nazývaný průvodce) hlídá hru zvnějšku. Povětšinou není bezprostředně vedle hráčů, ale pozoruje hru zpovzdálí a kontroluje základní herní mechanismy.

            Co se pravidel týče, oproti dřevárnovému larpu jich v komorním formátu najdeme minimum, resp. téměř žádné - soubojový systém není potřeba, případné nadpřirozené úkony jsou běžné jen pro některé postavy. A ostatní  postavy nejspíš starého pána mumlajícího podivná slova a kreslící divné obrazce budou považovat za blázna. Je-li něco takového potřeba (například souboj), prostě se to zahraje jako v divadle.

            Komorní hra má oproti dřevárně výhodu v možnostech simulace vnějších jevů a kulis. Pokud se bude boží znamení v podobě zlověstného hřmění rozléhat celým táborem, pravděpodobně na vás přijdou lesníci. Zato nasimulovat zvuky ohně v jedné místnosti není věcí složitou. Stejně jako je daleko jednodušší zařídit k obrazu svému jeden pokoj, než postavit opevnění kolem města.

„Komorní LARP je formátem, v němž se předpokládá hra v roli celou dobu bez takzvaného vypadávání. Lze říci, že má hráč na dobu LARPu odložit svou osobnost i všechny problémy a žít jen postavou. Takovéto LARPy bývají často směřovány především k prožitkovému hraní a k dramatickému prvku. Ukázkovým příkladem mohou být komorní LARPy na LARPvíkendech. Hra je obvykle uzavřena do omezeného prostoru, protože pro děj takového LARPu většinou není nezbytné a ani žádoucí větší prostředí, kde by hráči ztráceli drahocenný čas hry i třeba jen přesuny přes město nebo vzájemným hledáním v něm.“(Morgain, Časové variace larpu, Sborník konference Odraz 2009).

            A závěr? Na larpu typu dřevárna si můžete prožít, jak umí být zima takové spoře oblečené dryádě či jaké je to být velkým a mocným kouzelníkem. Nejblíže k nim mají asi hry typu Dračí doupě. Díky velkému počtu účastníků a organizátorské fantazii neznající mezí může hráč zcela paranoidně očekávat cokoliv. Může sloužit k delšímu vypadnutí z reality a zahození všeho normálního. Komorní larp naproti tomu připomíná spíše hru divadelní či počítačovou, případně dobrodružství pro skautský oddíl (ale nesmírně zajímavé dobrodružství pro skautský oddíl). Je ideální zábavou pro partu kamarádů na deštivé sobotní odpoledne. Avšak o co je hra kratší, o to intenzivnější pak nabízí zážitek. Po hráči povětšinou nejsou požadovány složité a nepravděpodobné dedukce, aby se něco podstatného dozvěděl. Scénář ke komornímu larpu se dá použít znova a znova (pro další a další lidi).

Dva naprosto rozdílné styly vystižitelné jediným slovem. A který je lepší?

Na to už si bude muset odpověď najít každý sám.