Cena za dělání larpu

Události posledních dní, týdnů a měsíců mě vedly napsání této úvahy. Je o lidských zdrojích při dělání larpů, ale i jiných zájmových akcí. Jde o věci, které jsem už mnohokrát řešil na akcích, které jsem sám pořádal, spolupořádal, nebo které jen pozoruji a nutí mě přemýšlet. 

Peníze na larpech jsou citlivé téma, cyklicky se opakující a vytvářející určité pnutí v komunitě. Použití lidských sil při pořádání akcí ovšem považuju za podobně kontroverzní, i když při něm žádné peníze nejsou (ale možná by měly být). Méně trpělivé čtenáře bych rád upozornil, aby si ještě nedělali předsudky o tomto textu, a zkusím téma rozvést trochu šířeji. 

TROCHA HISTORIE 

Do světa larpu jsem vstoupil cca před 16ti lety. Krátce poté i začal svůj larp pořádat. Bylo to in. Každý chtěl mít svá vlastní pravidla "jakože dračáku" a každý chtěl dělat nějaký larp. Není divu, tenkrát to bylo zatraceně jednoduché. Hráči byli mladí, nadšení a nenároční. Ještě nebyli zmlsaní. I nepovedená akce byla dobrá, protože byla aspoň dobrou příležitostí se setkat nebo na ní vymýšlet různé vtipné blbiny. Larpy nikdo moc nebral vážně. Aspoň ne doopravdy vážně. Jezdit bylo jednoduché, stačilo si přečíst pravidla, napsat si nějakou postavu nebo vybrat frakci, hodit na sebe plášť z prostěradla a přelepit svojí "zbraň" kobercovkou. 

Dělání akcí bylo podobně jednoduché. Vymyslet nějaký svět nebo říct, podle které knihy/filmu se hraje. Vymyslet pravidla, dát je hráčům, najít vhodné místo (někdy došlo i na nějaké to povolení, ale spíše ne) a jede se. 

Dnešní člověk by to nechápal, ale nás to tenkrát bavilo. Dělali jsme to pro sebe navzájem. Po nikom to nic moc nevyžadovalo, pro všechny to byla zábava. Materiální náklady byly zanedbatelné. Peníze nebyly potřeba.

S lety se to začalo měnit. Na hry už vám začali jezdit hráči, které jste neznali. Existovaly kalendáře a recenze na akce. Vědělo se, které akce jsou dobré a které ještě lepší. Hráči začali mít nějaké preference. A organizátoři spoustu nápadů jak to dělat lépe. Začalo se tlačit na nějaký vzhled a "čistotu" akce (pamatujete Rothasův "Manifest LF"?). Dělaly se schůze organizátorů, začaly se tříštit názorové směry. Začalo se víc tlačit na legálnost akcí (platit nájmy). Dělat akci už něco znamenalo. A obvykle už bylo potřeba pěkně máknout a také něco investovat. Taky se víc začaly psát texty – na web, ale třeba postavy hráčů – už nestačilo se jen s hráči sejít nad pivem a hru si s nimi domluvit ústně (zdravím Marťušáka, na jehož pohodové larpy kdekdo rád zavzpomíná)

A taky se začalo víc mluvit o ceně larpu. Už nemohly být zadarmo nebo za dvacku. Některé už nemohly být ani za dvě stě, což tenkrát byla maximální cena. Někomu přišlo nemyslitelné, že by organizátor měl prodělávat a akci prostě dotovat (což byl tenkrát docela standard). Organizátoři museli tvrdě obhajovat, proč by najednou jejich akce měla stát dvojnásobek (čili třeba čtyři stovky). Dokonce došlo na jakési spojenectví organizátorů (ze srandy jsme ho pojmenovali "Kartel"). Své poslání jsme splnili. Nikomu už (snad) nepřijde divné, že by orgové neměli dotovat hráčům zábavu. Měli by na ní ale "vydělávat"? 

LARPY ZA PENÍZE? 

Dostali jsme se do doby, kdy larpy došly do tak obří propracovanosti, že na jeden larp vyjdou stovky nebo i tisícovky hodin práce. Na jednotlivce nebo rozdělené do celých týmů organizátorů. Některé akce jsou hotové rychle, ale u některých organizátoři stráví celé měsíce přípravami. Nikomu to nepřijde divné. Přitom už se jedná o obrovské zásahy do života. Opravdu velká příprava larpu vám blokuje reálnou práci nebo osobní život. Určitým východiskem je zkusit udělat ze svého koníčku práci a tudíž tak ušetřit nějaký čas škrtnutím svého předchozího zaměstnání. V jiných odvětvích než v larpech se to děje docela běžně – lidi, kteří si vydělávají nebo přivydělávají děláním a uváděním různých žážitkovek pro cizí lidi nebo firmy. Kromě zážitkovek, také různé vzdělávací akce, teambuildingy nebo prostě dělání počítačových her. Odvětví, kde se snáz vydělává a kam se koneckonců přesunula i část Brněnské larpové scény. 

V larpu je to ale složitější. Především je zde menší základna „klientů“ a také míň peněz. Důvodů může být více. Jedním z nich třeba prostě to, že hráči nejsou ještě zvyklí platit tisíce korun za larpy, ale zároveň jsou zvyklí hrát několik larpů do roka (což by při vyšších cenách neutáhli). Čas od času někdo využije nějakého grantu nebo dotace, ale neděje se to v tak masovém měřítku, jak jsme si kdysi dávno představovali.

Bylo by hezké mít celé týmy placených organizátorů, ale zatím jsme ve fázi, kdy si může dovolit platit jen pár jednotlivců a to ještě ne moc. Přitom práce je hodně. Potřebujeme spoluorganizátory - cizí postavy, kuchaře a výčepní, lidi co pomůžou se stavbou a úklidem, lidi co za nás vyřídí stovky, možná tisíce mailů, lidi co nám udělají web. Prostě spoustu lidí, kteří umí něco, co my neumíme, nebo můžou dělat něco, co bychom nestíhali nebo to prostě dělat nechceme. Potřebujeme spoustu lidí a shodneme se, že je potřeba je nějak motivovat. A v případě některých akcí ne vůbec málo. Jaké k tomu tedy máme prostředky?

Peníze – Něco už bylo řečeno. Pojďme si to shrnout. Může se zdát, že peníze vyřeší mnohé, ale fakt je ten, že jich nikdy nemáte dost a potřebujte je investovat jinam než do lidí. Ti zas na druhou stranu berou peníze spíše jako bonus, protože kdyby jim šlo pouze o peníze, dělali by něco jiného. Hloupé také je, že když někdo řekne, že má z larpu nějaké peníze, je hned za kokota. 

Čím dražší uděláte svůj larp, tím větší na vás mají hráči nároky (a je jedno, kam ty peníze reálně jdou). Peníze také narušují vztahy, co si budeme povídat. Lidi, kteří peníze nedostali, budou závidět těm, kteří je dostali. Bude muset vést diskuse o tom, kdo kolik dostal peněz a proč. Hráčům bude vadit, že za jejich peníze se nekoupilo víc kostýmů, ale někdo je dostal. Peníze také v hráčích budují představu, že jsou klienty a vše bude podle nich. Vytrácí se kamarádský přístup (někdy na obou stranách). Případně pocit, že když teda zaplatili tolik, tak už není správné chtít po nich nějakou aktivitu navíc.

Za finanční odměnu považuju i slevy z účastnických poplatků – má to ale i svá úskalí – takovou pracovní sílu si obvykle nevybíráte. Často se tedy stává, že jí máte k dispozici v době, kdy se vám nehodí nebo neumí to, co byste potřebovali (typicky stavění lokací). Je dobré si také uvědomovat, že řídit moc pracovních (nebo dokonce „přebytečných“) sil vám může vzít víc zdrojů nebo vás připravit o ty nejcennější (například čas, člověka, který je nutně potřeba jinde). A samozřejmě je tu určitá nerovnováha mezi lidmi, co pracují za peníze nebo slevu a lidmi, co pracují „zadarmo“.

Peníze se tedy nyní používají spíše jako jakési „záplaty“ – kompenzace/ bonusový motivátor. Co tu máme dál?

Následují zdroje, které jsou zdánlivě zadarmo. Jejich hodnota je ale obvykle dost vysoká tím, jak jsou vzácné a snadno zlikvidovatelné. Následující zdroje se také často různě překrývají a doplňují. Jejich rozdělení je spíše orientační.

Sláva (ego) - Pro „slávu“ dělá larpy mnoho lidí. "Jojo, to jsem já, udělal jsem tu boží akci, o které říkáš, že byla nejlepší v tvém životě!" Sláva je motor, který žene spoustu hlavních i vedlejších organizátorů dopředu. Také určitý pocit vlastnictví ("Je to moje akce"). Tahle komodita se ale velice štěpí, když počet organizátorů stoupá. Také asi nebudete tak slavní, když budete na dané akci "pouze" stloukat latríny - není to nic, čím byste se chlubili. A také nic, co by lidi oslnilo, přestože je to také velmi důležitý kus práce. 

Slávu si také spoluorganizátoři tolik neužijí, pokud mají pocit (a zvláště pokud je oprávněný), že jejich slávu shrábne někdo jiný - výraznější (typicky hlavní org). Nebo když ztratí pocit autorství ("vlastnictví"), protože jejich nápady a práce jsou soustavně předělávány jinými organizátory.

Sláva vám také neudělá radost, když se ukáže, že daná akce byla propadákem roku. 

Na druhou stranu sbírání slávy a pocit vlastnictví většinu lidí žene do toho, dělat věci co nejlépe umí. Neudělají „jen“ to, co bylo jejich zadaným úkolem, ale často jdou dál. Je to „jejich“ akce – chtějí jí mít co nejlepší! Někdy to vede k přílišnému perfekcionalismu a sebekritice. Následně k depresím a vyhoření, pokud to zajde moc daleko.

Setkal jsem se s názorem, že u lidí, kteří pořádáním akce budují svoje ego (sbírají slávu). Zas tolik nevadí, že nedostanou žádné peníze, když jiná pracovní síla je dostane. Má to samozřejmě dost své meze, ale ano, pomohlo mi to zase se trochu vrátit na zem a s názorem souhlasím.

Kamarádství – Z přátelství, sounáležitosti nebo i lítosti vám může pomoct strašně moct lidí. Zvláště pokud jde o bližší kamarády, je na ně spoleh a máte spolu dobře zmáknutou komunikaci, tak jde o jedny z nejlepších pracantů. Často vám zachrání akci, „jenom“ protože vás mají rádi. Hlídejte si ale, že vás budou mít rádi nadále. Přetěžováním kamarádů o ně můžete snadno přijít. Těch úskalí je více. Především stojíte před morálním dilematem, jak moc jejich pomoc můžete využívat. Také jestli je košér platit pomocníky na nevděčnou práci a kamarády nechat dělat zadarmo "protože chtějí". 

Může se také stát, že kamarádi nedělají věci úplně podle vašich představ a vy se na ně za to nemůžete zlobit, protože to dělají zadarmo – jen z dobré vůle. Třeba vám špatně rozuměli a udělali něco jinak, než jste chtěli. Případně moc pomalu, protože to neumí jako vy nebo prostě nejsou tak angažovaní jako vy a prostě neplní domluvené termíny. Nebo se vaší tvorbě tak dobře neorientují. Může tím trpět i výsledný produkt. Něco takového ale vytknout kamarádům není úplně jednoduché. Zvláště pokud potřebujete, aby s vámi spolupracovali i příště. Před každou takovou spoluprací je dobré jí zvážit. Spočítat jestli pro vás bude doopravdy prospěšná (často, se vám mohou nabízet lidi, které nevyužijete nebo o nich víte, že na ně není zas takový spoleh) a hlavně jestli tím neohrozíte svůj vztah. Pokud do takové spolupráce jdete, měli byste zajistit, aby vašim kamarádům něco dávala – oni vám pomáhají, vy byste měli nějak pomoct jim – ideálně hned. Tím se dostáváme k dalším motivátorům.

Zábava a seberealizace - Spousta lidí se v organizaci angažuje, protože je to baví nebo tím nějak roste jejich osobnost – práce na vašem projektu má pro ně nějaký přínos. Je to o něco lepší než předchozí případ z hlediska stejných problémů, ale stále tam jsou (někomu platím a dobrovolníkům ne? / Dobrovolníkům také moc nemůžu vytknout, že nejsem spokojen apod.). A stále zde platí (nebo by měla platit) nějaká hranice využitelnosti, kterou by si měli uvědomovat i sami dobrovolníci. Každého člověka koníček by měl být takový, aby nevedl k jeho psychické a fyzické (nebo třeba finanční) destrukci. To je věc, kterou si poslední dobou vybavuju docela často. Obvykle takovému osvícení předchází výroky jako: "Ty přípravy byly úplně strašný, ale vlastně to stálo za to!". Opravdu to stálo za to, nebo z nás mluví úleva, že už to skončilo?

Dojem nějaké zábavnosti a osobního přínosu je dobré podporovat. Vytvářením dobré atmosféry, chválením pracantů, dobrým jídlem, upomínkovým předmětem, ale také uhlazováním případných sporů v týmu. Ve skutečnosti úplně nejlepší, co můžete udělat na větší akci, je když takovou činnost dáte za úkol někomu, kdo se tomu bude věnovat naplno a je v tom dobrý. Nikdo jiný na to totiž při organizace nemusí mít čas.

"Jinak by to nebylo" – Je to trochu hloupý důvod, ale často docela platný. „Když neudělám larp z prostředí Duny, nikdy takový larp nebude.“ Vlastně jakoby děláte akci pro sebe. Tenhle důvod je například jedním z motorů mých akcí. Řekněme, že za ta léta jsem už odborníkem na dělání her tak, abych si v nich mohl aspoň trochu sám zahrát. První pokusy byly žalostné. Prostě to nešlo stíhat. Poslední dobou se mi ale osvědčuje, že v nějaké omezené míře ve hře jsem a můžu do ní o něco přirozeněji zasahovat. Nebo jsou nastavené tak, že v průběhu už mě není tolik potřeba. Ale je třeba to pěkně vybalancovat a nevyhovuje to všem. V případě nějakých herních konfliktů je také nemalá zkouška vaší nestrannosti (není nic horšího než organizátor, který nadržuje některé ze stran!). 

Najdou se jistě ještě další důvody (např. „bude se mnou spát víc holek.“), ale ty výše popsané nám asi už docela stačí, abychom měli nějakou představu motivaci organizátorů. Mohli bychom se také bavit o demotivacích, ale to by bylo na další rozsáhlý článek. Navíc spousta jich plyne prostě z nedostatku výše popsaných motivátorů.

DISTRIBUCE ZDROJŮ

Takže. Řekli jsme si, že organizátoři by měli být nějak „vypláceni“ a také to, že ne vždy musí být "plat" ve financích. Spousta organizátorů svojí činnost ukončila, protože prostě neměla zdroje (např. jim čas vzala rodina, nebo nová práce, často zas kvůli tomu, že už jim to nic nepřinášelo – a to ani ten dobrý pocit). Mohl to být přirozený vývoj, ale mohla to být také chyba někde mezi nimi a zdroji, které dostupné byly. Nebo třeba v tom, že šli po špatných zdrojích.

Práce se zdroji (nemyslím tedy jen finance) většinou leží na bedrech hlavního organizátora – šéfa týmu. Ten v prvé řadě musí vědět, kdo na larpu maká a proč (kvůli jakému motivátoru). Není to úplně jednoduché, protože ti, co na larpu dělají, si to často plně neuvědomují nebo se stydí si otevřeně říct ("hele kdyby tam bylo i moje jméno, bylo by to strašně super" / "hele nech mě dodělat ty dovednosti, už jsem to nějak začal" / "půjčil jsem vám spoustu kostýmů a je mi jasné, že to odnesou, nějaká lepší flaška na revanš by byla super" / "nelíbí se mi, že ta hra stojí mraky peněz a přitom nedostanu ani pořádně nažrat" / "Tahle práce mě fakt nebaví, nemůžeš to dát někomu jinému?"). Situaci hodně usnadní, když se každý org (spoluorg) zamyslí, proč to vlastně dělá – co od toho čeká, jaký je pro něj přínos. Snažte se akce nedělat „Protože musíte“ / „Protože se to od vás čeká“ / „Protože jim přece musím pomoct.“ Pravděpodobně vám to v dlouhodobém měřítku nepřinese žádné potěšení.

Když už víme, co daného orga pohání, je dobré mu to dávat. Dáváním něčeho jiného ho totiž možná moc nepotěšíte. Dávat můžete peníze, pocit odpovědnosti, reálné kompetence, slávu, dobrý pocit. Psal jsem o tom výše. 

Je ovšem dobré si ohlídat, aby zdroje přicházely ve všech fázích organizace. Nebo aspoň na konci, aby trochu přebily tu pachuť vznikající během příprav. Zároveň spousta zdrojů přichází právě až po akci - se zpětnou vazbou hráčů. Nebo také ne, pokud se akce nepovede. A to je pak průšvih, pokud jste spoléhali pouze na tento zdroj. Proto je ve vašem zájmu udělat akci kvalitní už na první dobrou. Prostě tak, abyste jí už nemuseli předělávat. Pokud nemáte v úmyslu akci opakovat nebo navazovat pokračováním, platí tohle dvojnásob. Nic vám nesebere tolik zdrojů (sláva, autorský pocit apod…) jako akce, která se nepovede a vy už nemáte možnost to opravit – navždy to tam bude. Věc, která vás bude strašit ve snech, a budete na ni neradi vzpomínat.

Je také trochu chyba orga pokud si neumí přísun zdrojů zařídit (zvednout registraci, ukázat se před hrou hráčům, aby věděli, že jí dělá on...). Bylo by ale hloupé alibisticky nic nedat, když si dotyčný neřekne a nejít mu trochu naproti. Je zase dost protivné, když si org říká moc. 

Tím se dostávám k hráčům – konzumentům. Je fér, když se na dávání podílí i oni. Třeba včasným placením registrací, hrazením škod, které třeba způsobí, nedělám zbytečného bordelu, čtením pokynů, ale i tak jednoduchými věcmi, jako je pochválení dobrých věcí na hře a omezením zbytečného nekonstruktivního píčování. Koneckonců, právě hráči pak z celé hry mají obvykle největší přínos. Proč by tedy neměli orgům vyjít vstříc?

Špatná nebo nedostatečná práce se zdroji nakonec vede ke ztrátě těch nejdůležitějších zdrojů – těch lidských. Otrávení spoluorgové už s vámi nechtějí dál pracovat. Uvědomíte si, že jste už rok nebyli na čundru, protože jste všechny víkendy „zabili“ psaním postav. Hlavní org si musí dát na rok pauzu a brát brigády, aby se dostal z dluhů. Váš největší kamarád je na vás uražený, protože jste ho neuvedli jako autora na larpové databázi. Příkladů mě napadá spousta a k nim i konkrétní známí, kterým se staly. A takovým věcem se chcete jako organizátoři vyhnout.

Mám pocit, že už jsem téma vyčerpal, nebo spíše, že bych musel hodně odskakovat stranou a text by ještě více nabobtnal. 

Když to shrnu. Abyste se vyhnuli vlastnímu vyhoření, je nutné, aby vám vaše tvorba dávala víc, než bere. A je dobré si občas udělat nějaké „účetnictví“, protože to, že jste vyhořeli, se obvykle dozvíte až dlouhou dobu poté, co se to stalo. Vyhoření svých spolupracovníků můžete zamezit tím, že je budete vést k podobnému účetnictví a především, že si je budete hýčkat – znát je a dávat jim ty motivátory, které je opravdu pohání. A jenom slova často nakonec nestačí! 

Nečekám, že tahle úvaha pomůže někomu zvětšit zdroje, ale třeba někomu pomůže uvědomit si jak s nimi pracovat a zabrání nějakému předčasnému vyhoření. A také to, že odpovědnost za stav našich organizátorů neleží pouze na vedoucích jejich týmů, ale také na hráčích.

Tak jo skončil jsem, můžete začít ... diskutovat! :-)

Jak to máte vy? Myslíte, že máte „zdroje“ zmáknuté nebo vás na organizaci něco trápí? Znáte někoho, kdo „vyhořel“ a myslíte, že tomu šlo zabránit?