Battle for Vilegis 2013 - Italská hra o trůny

K celé akci jsem se dostal díky roleplayingovému portálu GDR Italia – a pak že kontakty získané na Odrazu k ničemu nejsou. Na místo jsem byl vyslán jako fotograf s tím, že samotnou recenzi na hru napíše Rios, oficiální recenzí článek končí.

Ono představa, že budu psát o tom, jaká byla hra, kde jsem nikomu nerozuměl ani slovo je docela směšná. Nicméně se ukázalo, že Itálie a jejich larpy jsou v mnoha ohledech jiné než ty u nás, a tak jsem přece jen nějaké poznámky sesmolil.

Ještě před odjezdem jsem na YouTube našel video z loňské stavby mestečka , to však v lednu téměř kompletně lehlo popelem. Letos tedy stavěli domky nové, které už nebyly tak megalomanské, ale stále to byly domky s funkčními dveřmi a okenicemi. 

Battle for Vilegis není tematicky vyhraněná hra, může sem přijet kdokoliv hrát svoji oblíbenou postavu, byli tu Egypťané, barbaři z východu, orkové, upíři, rytíři ale i steampunkeři. Vše je povoleno, ostatně žijeme v multiverzu, a zrovna svět, kde se odehrává hra, je místem, kde se prolínají snad stovky světů.

Účastníků bylo kolem devíti set, čímž byl vytvořen nový italský rekord. Všechno tedy nebyly Italové, byl tu český fotograf, Estonka žijící ve Španělsku, Španělka a asi dvě auta Němců. 

Jak je z fotografií vidět Italové se hodně zaměřují na efekt, všechny ty stylizovanosti a vyumělkovanosti... desítky, ne-li stovky barevných kontaktních čoček, latexové zbraně (lokálními šermíři označované za kondomy) a zbroje (v Itálii mají přinejmenším osm obchodů s vybavením pro larpery). Byť jsou Italové hodně zaměřeni na efekt, ale třeba přiměřenou obuv neměl skoro nikdo, jako obecné řešení se používá moderní obutí a něco na překrytí. 

Bez ohledu na to, co si myslím o těchle extrémně lehkých a ohebných zbraních musím také říct, že s těmi svými kondomy trénují nezvykle hodně. Uvnitř městečka žil šerif, který v různých chvílích učil šermu (sám se začal věnovat olympijskému šermu už v osmi letech a přes různé přestávky se k němu stále vrací). 

Každopádně největší husťárnou tamějších bitev jsou Referees, organizátoři kteří stojí uprostřed bitevní vřavy, kontrolují hráče, aby se ovládali, překážejí na fotografiích, a hlavně mají píšťalky. Pokud kterýkoliv hráč slyší píšťalku, sedne si na zadek a čeká (a opravdu to fungovalo) – píšťalky se používají, když dojde k nějakému skutečnému zranění, a hra se tak zastavuje do chvíle, než se o zraněného postará zdravotník. 

Pokud snad chcete jet do Itálie na nějakou akci, vezměte si s sebou lahev Becherovky, Italové ji oceňují rozhodně více než třeba slivovici. Naopak s sebou nemusíte brát jídlo, na hře se běžně vyskytují stylizované výkrmny – prostě pastu, kafe a chlazenou colu si koupíte ve hře a nemusíte se s tím tahat.

Na Battle for Vilegis jsem nebyl jako hráč, ale jako fotograf, takže připojím nějaké poznámky k fotografování. 

• Fotit tak, aby Referees nebyli ve snímku, nebylo vůbec snadné.
• Sice se běžně snažím vyhnout tomu, aby hráči měli v rukou cigarety, ale tady to nešlo, kouří tu snad 90% populace, a tak tam ty cigarety prostě jsou.
• Na bitvě je potřeba umět fotit nad hlavou – což mi nikdy nešlo, ale tentokrát se relativně dařilo.
• Hodí se dva fotoaparáty, na prohazování objektivů totiž není čas, jeden s širokým ohniskem a druhý s teleobjektivem. Já si tentokrát navíc půjčil extender, aby ten dlouhý objektiv byl ještě delší, a musím uznat, že je to velmi užitečná pomůcka.

Závěrem musím říct, že se mi hra natolik líbila, že se hodlám stavit ještě někdy v budoucnu a ideálně s sebou vzít i nějaké hráče z Čech.

Navazující recenze byla napsána pro italský portál GDR a její sekci Mondo Larp, která mne pozvala jako svého fotografa. 

Vilegis: “Z popela k vítězství.”

Moto tábora Radiant používám nejen proto, jak vřele mě tahle frakce uvítala, ale i proto, že přesně vyjadřuje to, co se stalo předchozí verzi Vilegisu, kdy původní lokace sice byla zničena požárem, ale tvůrce projektu to nezastavilo. Zbývá ještě spousta práce, než se celé místo podaří obnovit do jeho původní krásy, kterou jsem bohužel viděl jenom na fotkách, ale událost, jíž jsem byl svědkem, byla zábavná a skvělá, počínaje přípravami a konče prací cizích postav i celého týmu. Nemůžu se dočkat, až se tam vrátím!

Pro vysvětlení: co je bitva o Vilegis zač?

Bitva o Vilegis je pětidenní larp, který se odehrává v Testa di Lepre poblíž Říma. Jedná se v zásadě o volné hřiště, kde vše je herní a hráči jsou nonstop v charakteru. Vystavělo se tu několik budov, jako například citadela s akademiemi, obchody s larpovými kostýmy a řemeslnými výrobky, hostince s různorodým občerstvením, brány se strážními věžemi a Fulcrum, místo, kde se léčí rány a oživují mrtvé postavy. Touha organizátorů vytvořit co nejpůsobivější herní zážitek je jasně vidět i z rozdělení hlavního prostoru do dvou oblastí – v neherní zóně je larp potlačen a není nutné mít například herní stany, zatímco v zóně herní se vše podřizuje tomu, aby hráč mohl bez přerušení zpodobňovat svoji postavu.

Trocha historie

Z astrálního moře se právě vynořil ostrov – nebo také Nový klenot. Jmenuje se Vilegis a je napojen na nespočet jiných světů a časů. V této nové zemi soupeří o nadvládu čtyři rody – Altea, Brandis, Radiant a Soldraconis. Zásady a hodnoty každého z rodů zpodobňuje jeho Strážce. Strážci mají v této zemi nesmírnou sílu – dovedou léčit smrtelné rány, a dokonce i oživovat mrtvé. Nyní byla vyhlášena rituální bitva, která má usměrnit ohromnou sílu, která utvořila tento konkrétní Klenot a dala mu moc ovlivňovat všechny okolní světy.  Úkolem každého Strážce je povolat do války všechny, kdo podporují jeho rod, ze všech dostupných světů. Mohou se zjevit ve snu, ve formě mystické záře nebo hluboké touhy; každý je povolán jiným způsobem, ale výsledek je vždy stejný. Pokud se povolávaný rozhodne bitvy zúčastnit, je přenesen na bitevní pole Vilegisu. Vítěz bitvy získá dvě odměny – bude mít moc nad všemi ostatními světy a bude moci bojovat s Trhlinou, tajemným místem, z nějž vychází strašlivé stvůry jménem Nexus, jejichž úkol je jediný: zničit život všude, kam dosáhnou.

Já tam byl

Jmenuji se Rios Salemberg a pocházím z říše Magnamundu. Když jsem dokončil své učení v magii léčení, můj mistr Melchisedek mi předpověděl, že k mému osudu mě dovede znamení. A tak se i stalo. Jedné noci se mi ve snu zjevil fénix Radiantů, vstávající z plamenů, a hlas Onofriův mě povolal k jeho boku. Pocítil jsem touhu na jeho volání odpovědět, a tak jsem překročil práh do Vilegisu.

Viděl jsem, jak v noci přicházejí Nexus a snaží se zabránit rituálu, jak útočí na kurýry, kteří koordinovali rituály několika táborů, aby odpovídaly rituálu hlavnímu uprostřed planiny. Já sám jsem padl rukama těch stvůr a mí vlastní spolubojovníci mě zpátky ve Fulcrumu odzbrojili a znehybnili, ze strachu, že mě nějaký nepokojný duch posedl.

Já a mých devět společníků jsme pronikli do Trhliny, do místa mimo čas a mimo logiku, abychom zachránili drahocennou knihu, aniž bychom si byli vědomi její moci. Až po nějaké době jsem si konečně spojil všechny střípky skládačky a pochopil, jak znepokojivá je už jen sama existence takového textu.

Byl jsem svědkem svatby dvou mladých lidí, těsně předtím, než se ona vydala splnit svůj úkol a on odešel do války. Plakal jsem při rituálu radostí, dojat láskou, která je pojila, dojat tím jednoduchým činem, který jim pomohl se odhodlat k tak důležitému kroku.

Viděl jsem, jak se lidé třásli a plakali, zděšení Prázdnotou, která se rozlézala z Trhliny, aby zničila všechen život v tomto světě i jiných a snažil jsem se je utěšit v jejich hrůze.

Za úsvitu jsem útočil na brány ostatních táborů a před týmiž branami jsem jindy stál jako eskorta. Navazoval jsem vztahy s jinými léčiteli, aniž bych se staral, pod čí zástavou se rozhodli sloužit.

Doprovázel jsem delegaci Onofria Radianta a na vlastní oči jsem viděl fénixe, kterého má ve znaku, jak Onofriovi propůjčuje svou sílu. Přesto ale zůstal pokorný a dále spravedlivě trestal ty, kdož se prohřešili, a uděloval své rady těm, kteří o ně požádali.

Byl jsem záložníkem jednoho z týmů v Aréně soudu, velmi zajímavé a obdivuhodné hře, do níž se často zapojují diváci i na samém hřišti a v níž se hozený nůž nebo kouzlo považují za způsob, jak učinit zápasy zajímavějšími a sázky výnosnějšími.

Mohu říct, že volání svého Strážce jsem uposlechl jen ze zvědavosti. Nikdy bych si v té době neuměl představit, jak pevně se naše osudy propojí.

Fénix mě zavolal. A jeho hlas slyším i teď, když jsem zpátky ve své domovině. Přísahám, že odpovím na každé jeho zavolání.

Herní mechaniky

Vilegis je založen na snaze ovládnout bojiště a pomocí toho dosáhnout dvou různých pozic; pozice Nejvyššího strážce a pozice Ochránce. Jak se to dá udělat?

Co se týče první role, ve hře je možné vítězstvím v bitvách získávat body – vyšší, střední, nižší nebo rodové. Vyšší body se získávají za vítězství v předem domluvené bitvě v otevřeném poli po sepsání válečného usnesení mezi dvěma Strážci. Střední body lze získat i za vítězství v bitvě, která předem domluvená nebyla. Nižší body se potom dostávají za obležení a dobytí nepřátelského tábora nebo provedení (co do vizuální stránky) nejlepšího rituálu ze všech rodů. Rodové body se získávají za vítězství v bitvách, která mají předem domluvená zvláštní pravidla, jako například předem dané počty bojovníků, omezení na magii nebo tak podobně.

Další body a jiné druhy bonusů pro různé pozice jde získat unesením Poručíků, kteří se volí v každém poli a jsou snadno rozpoznatelní, protože kolem krku nosí zvláštní symboly.

Pátý den hry se dvě frakce, které získaly nejvíce bodů, utkají v závěrečné bitvě v otevřeném poli. Vítěz získá roli Nejvyššího strážce spolu s možností ovlivňovat všechny okolní světy.

Co se týče role Ochránce, je nutný drobný úvod: Fulcrum, kde je možné léčit a oživovat postavy, je jako kniha záznamů. Každé krveprolití může přilákat pozornost Nexus. Čím víc nějaký rod krev prolévá, tím větší má šanci, že vyvolá tato monstra z Trhliny, která spojuje jejich svět s Vilegisem, a způsobí tak nepředstavitelnou zkázu. A proto hrají ti, kteří dokážou léčit, nebo dokonce oživovat, tak důležitou roli pro svůj rod: pomáhají svému rodu snížit jeho skóre Zapomnění, které přitahuje Nexus. Role Ochránce je tedy udělována vítězi bitvy mezi dvěma rody, které mají nejnižší skóre Zapomnění. Vítěz potom může strážit Trhlinu, aby udržel Nexus pod kontrolou.

Shrnutí

Co se týče toho, jak herní mechaniky fungují, můžu jednoznačně říct, že skvěle, ať už během střetu mezi armádami nebo v rámci individuálního roleplayingu. Každá postava může skutečně být důležitá a možnost svobodné tvorby a vývoje charakteru dává hráči šanci ze své postavy vytvořit, co chce – ať už „holku pro všechno“ nebo jasně definovaného specialistu. Co ale obdivuji nejvíc, je, že kvůli velkému množství účastníků je nezbytný aktivní přístup – je nutné se přihlásit, účastnit diskuzí, hledat informace z první ruky. Musíte být aktivní, abyste si mohli tuhle akci plně užít a být zataženi do děje. Ty nejkrásnější příběhy se přece nenapíšou samy.

V rodě Radiant jsem nalezl skvělé společenství. Následoval jsem nedávno korunovaného Strážce, který se sám označil za našeho bratra a tak tituloval i nás. V našem rodě jsme se neklaněli nikomu, krom sebe navzájem, neviděli jsme tituly, ale jednu velkou rodinu, která vždy byla připravena pomoct každému svému členovi. Můžu proto říct, že ačkoliv můj první larp byl samozřejmě důležitý, tohle je zatím nejlepší akce, které jsem se zúčastnil. A proto a kvůli lidem, které jsem tam potkal, se určitě zase vrátím.

 Upřímně to doporučuji!

Autor článku: Alessio „Rios“ Serra

Alessio „Rios“ Serra ve svém běžném životě pracuje ve zdravotnictví a ve hře se mu blíží také. Žije v Toskánsku a před přibližně pěti lety se dostal k larpům, poté, co strávil až příliš mnoho času tím, že si je představoval. A díky Gallehaultu a přátelům, které si v něm našel, vzal do ruky meč a štít. Na Vilegisu se k tomuhle koníčku, od kterého ho čas a peníze odvedly, zase vrátil.

Z italštiny přeložil Luca Moretti. 

Z angličtiny přeložila Iva „Mivka“ Vávrová

autor úvodní části a fotografií: Karel Křemel