Kapitalisti versus punkáči - válka věčná a zbytečná

„Předražená bitva, tam nepojedu!“ „Bohové fuj, nějaká chlastací punkovka, tam by mě nedostali ani heverem.“ Slyšeli jste, milí larpaři z luhů moravských a českých, někdy podobné věty? Vsadím se, že ano. Možná jste je i sami pronesli, jednu či druhou. Spor tzv. levných a drahých bitev se rozrostl jako houba dřevomorka tuzemskou larpovou scénou a málokdo jím zůstal nedotčen. Je ale třeba takový spor vůbec vést? A je to vůbec spor?

Chtě nechtě, stala jsem se symbolem „larpů za flašku“ – začalo to mým komentářem pod článkem Dikobraza (pozn. redakce.: Kolik stojí takový větší larp), který tehdy vzbudil velké emoce, a pokračovalo to organizací Moravského pána prstenů (pozn. redakce: Středozem opět ožívá), kde jsme se s organizačním týmem pokusili srazit cenu co nejníže a přesto udělat kvalitní bitvu. O tuhle roli jsem nijak nestála a nevybrala si ji – přišla tak nějak sama a podle toho se na mě teď rozpolcený dřevárnický svět dívá. Někdo má pocit, že stojím na špatné straně barikády, někdo horečně mává molitanovým mečem na mé straně, ale já vám všem chci říct jedno: „Žádná barikáda není!“

Kde smrdí levné víno, rozlité na špinavá prostěradla?

V zásadě existují dva typy akcí, které polarizují náš larpový svět. Na jedné misce vah máme akci, která je velice drahá, cena se motá kolem pětistovky, ale za hodně peněz přináší, jak se říká, hodně muziky. Vypiplaným LF tábořištěm počínaje, přes rekvizity, obezličky okolo, koně, hradby, katapulty a pěknou útulnou hospodou a čistou toitoikou k posezení konče.

Na druhé misce pak leží akce za pár korun, tři čtyři pětky, ne o moc víc, než krabicové víno, a muziky si člověk neužije. Musí si vystačit s fantazií, provázky a cedulkami, jako za starých dobrých časů, na velkou čapnout za smrček a s kostýmem to moc nepřehánět, ona ani cépka zrovna nevypadla z Jacksonovy trilogie.

Tak a teď je mi jasné, že srdce některých zaplesala radostí při jednom či druhém odstavci a málokoho čtení nechalo chladným. Jsou mezi námi tací, které vzrušuje a naplňuje představa dokonalého světa fantazie přeneseného do českého lesa – chce vidět reálné skřety v reálných kyrysech v reálném hradě s reálnými elfy s reálnýma ušima a u toho všeho mít full servis a snídaňové menu v místí čtyřhvězdičkové hospůdce. Jiné srdce táhne do deset let staré minulosti, kde smrdí levné víno, rozlité na špinavá prostěradla, zbraně jsou z dědečkova krompáče a vypadají všechny stejně, ať je to meč nebo palcát. Jejich fantazie je bezbřehá a místo provázku vidí celé město, místo týpka potřeného uhlem děsivého skuruta. Nadlábnou se párku připíchnutého na klacek a největším zážitkem pro ně je vyzvracet se své dredaté přítelkyni mezi kozy. 

Přeháním. Pochopitelně. Ale tak nějak se obě skupiny navzájem vidí. Místo aby hledaly to společné, nadávají si do zbohatlíků a kapitalistů na jedné a do špinavých punkáčů na druhé straně. A přitom jsme všichni larpaři a jde nám o totéž. Pobavit se. Užít si víkend. Zmizet z šedi reality. Jakým způsobem, za kolik peněz, to už je každého věc.

Elfové s ušima z leukoplasti u ohně

Myslím si, že o obou typech akcí panují rozšířené a zcela zbytečné mýty. Nehledě na to, že tyhle prototypy jsou jen dva extrémy nekonečného světa larpů, jejichž typů a variací je celá řada. Najdou se typicky „punk“ i typicky „buržoust“ akce, ale taky máme nekonečnou škálu mezi nimi. Zapomenout ani nesmíme na to, že kvalitu akce nepoměřuje vždy její cena a tak existují vynikající a kvalitní larpy za pár šupů, i předražené akce, kde orgům nepřeje štěstěna.

Potud je vše v pořádku, potud je svět jak má být. Jen ať si každý dělá akci dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a věřím, možná naivně, ale přesto upřímně, že mezi dřevárníky ani v roce 2013 není žádný org, který by si troufl si mazat svou vlastní kapsu a že to stále nám všem přijde amorální, vydělávat na svých přátelích a kamarádech. My jsme lidé z jiných světů, my nekrademe, my všichni věříme, že na dřevárnách je ještě svět v pořádku.

A tím se nepřímo dostávám k jádru pudla nebo spíš olifanta. Jsou slyšet hlasy, že se duch dřeváren vytrácí. Že je rok od roku méně punku a více důrazu na drahé kostýmy. Že je méně kalení a více počítání životů. Že kdo na to nemá, ať to nedělá a že LF nade vše. Že jednoho dne se z dřeváren stane zábava bohatých a stejně jako u golfu se kvalitní vybavení vyšplhá na desetitisíce za kostým a akce se zvrhnou na předváděčku nejhezčích ferrari mezi kroužkovkami. Chybí už jen Hotel Legolas, umělé blondýny v kožených sukních a stánky vietnamských prodejců mezi stromy a máme vystavěn chrám nevkusu na mrtvolách „trů“ dřevárníků. 

Tahle děsivá vize budí ze sna nejednoho dřevárnického „punkáče“. A možná proto se někteří tak striktně drží svého prostěradla a spí s kobercpáskou pod polštářem, kdyby na něj náhodou v noci přišli bubáci moláci, synonyma to bujícího kapitalismu mezi dřevárnami. 

Při tom si ale vlastně neuvědomují, že „oficializace“ dřeváren a ruku v ruce jdoucí zvednutí úrovně kostýmové i táborové, nemusí nutně znamenat jejich přetavení v zábavu pro školou povinné děti zbohatlíků. Dřevárny jsou subkultura a ta se vyvíjí – a jak máme na hudební scéně punkové kapely, co hrají v rádiu a vystupují s Rytmusem na jednom pódiu, tak máme i těžký underground ve špinavých knajpách čtvrté cenové kategorie. A to je ono. Kdo chce, vždy si najde to svoje a i kdyby nedejbohové jednoho dne byly larpmanažeři, kteří pojedou turnusy pro znuděné byznysmeny 24/7, na druhé straně lesa pořád budou sedět elfové s ušima z leukoplasti u ohně a hrát na kytaru s barbary ve zbroji made by Řempo.

Života na pláži po boku prsatých hobitek

Problémem celého tohoto sporu není komerce a dřevárny ano či ne, ale spíše role a míra komerce, jíž jsme schopni v „našem“ světě snést. Některé z nás děsí, že by do světa válečníků a sličných dam, do světa, kde zlo i dobro je jasně definované, mělo vstoupit něco jako peníze. Že bychom se neměli registrovat v hospodě nad pivem, ale pomocí stvůry jménem internet, která nás všechny sleduje, a že bychom měli dokonce o něco žádat úřady, ty zlodějské byrokraty, jako kdyby se Aragorn někoho ptal, když chtěl tábořit v lese! Přijde nám, že moderní svět je všude a proto od něj chceme mít pokoj aspoň o víkendech. Pravidla, smluvní vztahy, registrace, poplatky, povolení, toho všeho máme dost ve školách či zaměstnáních a dřevárny jsou pro nás vytouženým únikem od toho všeho.

Jenomže tahle otázka je těžší, než si mnozí účastníci larpů myslí. Tolik věcí, co je třeba oběhat, jen aby se člověk mohl napít a postavit si stan, proti tomu bledne Frodova cesta s prstenem na procházku růžovým sadem. Nebohý org, na jehož bedrech leží břímě zvící váhy Prstenu, pak stojí před volbou – hulákat, vztekat se, oželet pět let života a nechat si zešedivět vlasy díky tomu, že všechno pošéfí tu kamarád, tu známý, támhle rodič a nebo prostě může vytáhnout svazek tisícovek a říct bandě sudličníků – „makejte!“. 

Je to zku*vený kryptokapitalista a nebo jen člověk, co má rád svůj klid a nechce ve třiceti umřít na infarkt po pořádání pěti akcí do roka? Je ten první zkrvený komoušský zevl a nebo člověk, co jednou za rok něco orguje a chce to udělat tak, jak Elrond na velké radě, který Froďákovi neslíbil zlatou kreditu do gondorské banky, ale prostě mu vrazil do ruky Prsten a řekl běž, protože to prostě někdo udělat musí. A on šel. S vidinou zbytku života na pláži po boku prsatých hobitek by se mu šlo rozhodně líp a možná by mu to šlo i snáz, ale s tímhle fantasy světy nějak nepočítají a tak jsou všichni kamarádi organizátorů takoví obětní beránci, stojící na pokraji propasti plné lávy a vědí, že jim z toho nekápne nic, kromě vděku. Je to šikana? Možná. A nebo je to přátelství. Záleží, z které strany se díváte.

My jsme larp!

Co vlastně chceme, aby z larpů bylo, řekněme, za deset let? Chcete ještě vůbec jezdit, se školkou malých skřeťáků a elfáků za zadkem? A nebo orgovat a nebo co já vím, se aspoň občas kouknout na fotky mladších kámošů a zavzdychat nad vzpomínkami? Pokud ano, jak mají podle vás ideálně vypadat dřevárny za deset let?

Když popíšu svoji představu, neshodnu se se spoustou z vás. Vy se mnou taky ne. A v tom je to kouzlo. My jsme larp. A my si s ním můžeme dělat, co chceme. Dovést ho do komerčního či punkového pekla…a nebo nebe. To je na nás.

Byla bych ráda, aby si dnes i za deset let mohl každý larpař vybrat, kam pojede, pod jakou vlajkou a díky jakému orgovi. Aby bylo stále dost ochotných, nároky neubitých organizátorů, kteří stvoří finančně dostupnou bitvu pro všechny kategorie účastníků. Aby si na své přišli „punkáči“ i „buržousti“ i ti všichni, kterým je to putna, kteří se jen chtějí pobavit s kamarády, zafightit si a utéct ze šedivého světa složenek a cest do práce.

Všichni jsme snílci a stejně se, promiňte mi ten výraz, jak ty piče dohadujeme, kdo je lepší, kdo je horší, kdo smrdí punkem a kdo „už je něco víc“. Nikdo nejsme víc nebo míň, všichni jsme se rozhodli nechat jednou za čas svoje životy v betonovém městě a obléct si masku z kouzel a fantazie. Za kolik, kde a proč to děláme, není podstatné, podstatné je, že jsme všichni stejní, všichni tak trochu šílení a my všichni jsme to, co dělá larp larpem. Tak se začněme soustředit na to podstatné a všechny ty flašky, za které prý dělám larpy, společně vypijme a připijme si na vítězství fantazie nad rozumem, která prorokoval už Einstein. Fantazie je larp. A larp jsme my. My všichni tedy vítězíme, ne nad sebou navzájem, ale nad tímhle světem. Tak už si toho kruci začněme vážit.

Autor: Petra "Lúmenn" Vavrouchová
Fotografie: Antonín "Entony" Koutný, Stano Buštor, Michal "Mealtiner" Truhlář