Heroes V: Bylo...anebo nebylo?
„Čas, kdy hrdinové opět změří své síly, se blíží. Kdo bude mít navrch tentokrát? Lucretia se svým pochybným dobrem, ke kterému dokážou dospět většinou velice špinavými cestami, nebo temní, kteří se zrůdnými prostředky k dosažení svých ještě odpornějších cílů netají?“
Sešlý muž v šedivé kutně namočí brk do kalamáře, ale jakmile se hrot pera dotkne pergamenu, rozlije se kolem něj tmavá skvrna. Stařík nevrle zavrčí a špinavou houbičkou, ležící po jeho levé ruce, kaňku vysaje.
„Ticho, starej,“ okřikne ho zavalitý chlapík, ležící na pryčně zády do místnosti. Zpod příliš krátké pokrývky mu čouhají nohy a téměř celý zadek. Tlusťoch ještě několikrát nespokojeně zamlaská a poté utichne.
Stařec se znovu pustí do psaní. Sepisuje své paměti a ví, že mu již nezbývá mnoho času. Snad několik týdnů, možná měsíců…
„Schylovalo se k další válce. Tolik jsme si zvykli na vyvražďování a drancování, jako by to snad byla naše druhá přirozenost. Naštěstí jsme měli několik kněží, kteří nepodlehli pachu krve a zlata, a drželi naše šílenství na uzdě. Další, co v nás uchovávalo poslední zbytky lidskosti, byla naše královna. Tak mladá, a přesto ne nezkušená. Lidé jí věřili, stáli za ní… I já. Kdysi.“
Zaváhá, ale pak se znovu skloní k psací desce.
„Stál jsem při ní, pevný jako skála, a myslel jsem, že to tak bude navždy – dokud nepadnu při její obraně, nebo nesejdu stářím.“
Rozesměje se, jak ho to, co právě napsal, pobavilo, ale brzy se jeho chraplavý smích změní v dusivý záchvat kašle. Na pergamenu se objeví několik kapek krve.
„Krucifix!“ Tlouštík se vymrští z chatrného lůžka a zlostně zírá na starce. „Bude tady už ticho?!“ rozkřikne se a hodí po starci nakřáplou misku ještě se zbytky obilné kaše. Muž v kutně na poslední chvíli uhne, takže se špinavý kus nádobí roztříští o stěnu světnice.
Zavalitý muž se znechuceně svalí na slamník. Chvíli zírá do stropu, ale pak se zase otočí ke zdi. Chvíli je slyšet kletby, které drtí mezi zuby, ale postupně i ty utichnou.
Stařec znovu namočí pero v kalamáři a rázně přeškrtne několik posledních vět.
„Rozbili jsme tábor na louce u řeky. Zatím to tu vypadá mírumilovně, přestože les může být plný elfů, mířících na nás ze zálohy. Jistě, slíbili nám spojenectví, ale copak se na ně dá spoléhat? Isabela se ještě neukázala, naproti tomu Freyda si vykračuje ležením, jako by jí to tu patřilo.
Právě se vrátil zvěd. A zdá se, že nese dobré zprávy.“
Ještě aby nenesl. Velitel Podzemí byl takový mladý cucák… Jenže, kdo mohl vědět, že to tam má ve skutečnosti na povel ta ženská, Kythra se myslím jmenovala. Píšící muž pokývá roztržitě hlavou, když se snaží ve skomírajícím světle svíčky zachytit své další myšlenky. Po chvíli se opět zarazí a tiše pohybuje rty. Možná se modlí…
„Nikdy jsem mu neměl dovolit byť se jen přiblížit. Maahir Spojenectví ano, ale všechno má své meze. Přišel ke mně v celé té své modré nádheře zrovna, když jsem odpočíval na břehu potoka a snažil se ošetřit si zranění. Jemu stačilo mávnutí ruky, pár slov a rána na stehně se mi sama od sebe zatáhla. Dlouho jsme vedle sebe seděli, aniž by jeden z nás promluvil, když náhle vytáhl z váčku na opasku lahvičku a špetku prášku z ní vysypal na vodní hladinu. Nejdříve se mírně zčeřila, ale potom se zklidnila a byla rovná jako zrcadlo. Gestem mě vyzval, abych se podíval.“
Stařec si zamnul spánky, jak se usilovně rozpomínal na přesný obraz toho, co tehdy spatřil. Oba viděli Lucretii, nemrtvou velitelku jejich nepřátel. Mág vyvolal výjev zřejmě proto, aby mohl sledovat její záměry, ale muž vedle něj měl zcela jiné zájmy.
„Když jsem ji poprvé spatřil, mluvila s Lucretií. Hádaly se, ale jejich tváře nenesly ani náznak červeně. Byla rozčilená, a přesto tak okouzlující. Černé vlasy jí padaly do čela a vytvářely prudký kontrast s její alabastrově bílou pletí. Přestože v ní nebyla ani kapka krve, rty měla rudé… a smyslné.“
Okamžitě se zamiloval. Učarovala mu, přestože to nebyla mágyně, ale upírka…
Tlouštík se zavrtěl a pryčna pod ním zavrzala. Muž v kutně se zarazil uprostřed pohybu a čekal, co bude. Naštěstí spal jeho spolubydlící dostatečně tvrdě.
„Musel jsem se s ní vidět. Musel jsem jí říct, co k ní cítím. Moje láska k ní odsunula do pozadí mou přísahu věrnosti i veškeré city k Isabele, které jsem k ní – samozřejmě ve vší počestnosti – choval. Ve chvíli, kdy na mě spoléhali nejvíce – jsem selhal.
Zahledí se do stěny. Na tu noc nikdy nezapomene. Godrik jim už posté vysvětloval plán a jeho nejmenší detaily, zatímco Freyda rázně přecházela velitelským stanem a občas něco poznamenala. Isabela se za ně všechny modlila a na konci porady jim dokonce požehnala. Rozešli se na svá stanoviště. Jenže o něco později klečel před ženou. A Isabela to nebyla…
„Klečel jsem před tím nádherným stvořením a doslova oněměl úžasem. Dostal jsem se přes hlídky i přes stráže kolem jejího stanu, abych ji znovu uviděl. Než jsem se vzpamatoval, skláněla se ke mně. Voněla po šeříku a vanilce. "Zaútočí," zašeptal jsem, když se špičkou nosu téměř dotýkala toho mého. Oči se jí rozšířily – úlekem? Ne, jistě ne…“
Složí hlavu do dlaní. Zahanbením. Řekl jí všechno o jejich plánu a než se vzpamatoval, byla pryč. Samozřejmě – musela to oznámit své velitelce. Doufal, že se vrátí. Dočkal se nad ránem.
„Byla ještě krásnější, než když jsem ji viděl poprvé. Vrhnul jsem se jí znovu k nohám, ale ona mě zvedla k sobě. Její parfém se promísil s novým pachem – pachem železa. Otevřela ústa a olízla si rty. Zuby měla… od krve. Od krve mých přátel a spojenců.“
Pokusila se ho políbit, ale on zděšeně couvnul. Slyšel sám sebe, jak blekotá cosi o návratu do svého ležení, ale přerušila ho zvonivým smíchem.
„Nemyslím, že je rozumné se tam vracet. Myslíš, že se tvá věrnost Lucretii dala utajit? Pokud se nemýlím,“ pronesla s přivřenýma očima, Freyda už vydala rozkaz, že tě mají přivést živého. Podala mi zrcadlo s runami, jejichž temný význam jsem jen tušil, vyrytými na rámu. „Daroval mi ho náš lich,“ dodala celkem zbytečně. Do obrazu na lesklé ploše zrcadla přichází mladík, vedoucí čtyři koně, opodál stojí jako stěna bílá Isabela, které Godrik něco naléhavě šeptá.
I po těch letech mu přeběhl mráz po zádech. I přes Isabelin nesouhlas ho chtěli – pokud by ho chytili – čtvrtit… a předtím… kdovíco. Tiše zasténal. Tlouštík už naštěstí tvrdě spal, jen sebou nepatrně zavrtěl, ale klidně oddechoval dál.
„Bál jsem se trestu, takže když došlo k dalšímu střetu, využil jsem zmatku a zmizel. Dvě zuřící monstra, dvě armády za mými zády připomínaly v zápasu se svíjející chobotnice. Přeplaval jsem řeku, kterou už dávno zbarvila do ruda krev…“
Od té doby byl na útěku. A přesto ho jeho minulost pomalu doháněla. Isabelu v tom střetu, kdy uprchnul, zajala bojovnice s vlasy jako půlnoc a bělostnou pletí. Mohl se jen domýšlet, kdo to byl a co se se svatou gryfí královnou stalo.
„Později jsem se doslechl o démonce s čelenkou v měděných vlasech, Anděl pravděpodobně upírce. Vraždila pouze muže a před smrtí je krutě mučila. Zda od nich chtěla informace, nebo jen pro zábavu, nemohl nikdo s jistotou, určit.“
Zapálí novou svíci a zahledí se do jejího plamene. Každý den hluboce litoval, že unikl spravedlivému trestu za svou zradu, ale nikdy nesebral odvahu, aby se následkům svého činu postavil čelem. Nakonec zůstal tady – svobodný, ale přesto uvězněn. Přes stůl pohlédne na rozložitého muže, schouleného pod slabou přikrývkou. Osamělý žalářník se Alarika ujal před několika měsíci, když ho našel před bránou tvrze napůl zmrzlého.
Ale to už je zase jiný příběh...
***
Takto se to odehrát nemusí. Pokud chcete napsat novou kapitolu larpu Heroes V – Třinácté Zatmění, přijeďte v pátek 22. června a zůstaňte až do neděle 24. června do Ledče nad Sázavou, kde se bude rozhodovat o mnohém.
Autorka: Jutwen
Základní informace
