Larpvíkend 7

Kalendář: Larpvíkend 7

Larpvíkend, který se konal první listopadový víkend roku 2010, byl podle všeobecných ohlasů skvělý. Během víkendu se hrálo patnáct her v pěti bězích. Pro bližší informace doporučuji stránku akce. Varování: dlouhá verze je opravdu dlouhá.

Zapínám Z/zavazadlo se vším, co budu v příštích dnech potřebovat. Moje obří taška obsahuje různé druhy sukní, šatů, bot, vějíř, sluneční brýle a další nezbytnosti. Obouvám se, zamykám za sebou a je to tady. Vyrážím na akci, na kterou se těším už pár týdnů. Je pátek, 5.listopadu 2010, a už za pár hodin se už konečně rozběhne první běh letošního brněnského Larpvíkendu.

O Larpvíkendu

V posledním roce jsem objevila kouzlo krátkých intenzivních zážitků, a tak se vydávám na tehle festival komorních larpů, který již sedmým rokem pořádá občanské sdružení Court of Moravia a jedu odhodlaná si užít maximum. A protože jsem známý šílenec, přihlásila jsem se na všech pět běhů, které se budou konat. Co to ty běhy vlastně jsou? Larpvíkend je poskládaný z bloků, ve kterých paralelně probíhají různé larpy z předem uveřejněného seznamu. Letos to byla nabídka celkem patnácti her, které se hrály na pěti různých místech. Hráč si tak vybere, co ho zajímá, přihlásí se, dorazí, hraje. Maximum je tedy pět absolvovaných her. 

Pro popis toho, co bylo na výběr, navštivte stránky Larpvíkendu, kde najdete stručnou charakteristiku všeho, co vše se v tom Brně vlastně dělo. Já vám poskytnu pouze individuální pohled na celkovou atmosféru a, samosebou, na těch pět her, kterých jsem se zúčastnila osobně.

První věc, která mne na Larpvíkendu zaujala, byla centrála, styčný bod pro všechny účastníky. Společenská místnost s recepcí, kde hráči mohli probírat své čerstvé herní zážitky, poznávat nové lidi, zdravit staré kamarády. O patro níž se pak nacházel bar a sklepní prostory, které sloužily pro hry samotné.

Rozvrh jsem plánovala dlouho dopředu. Už od zveřejnění programu jsem věděla, že „nutně potřebuji“ hrát M*A*S*H, 1789 a Odznak. A když už do toho Brna tedy jedu, tak si to doplním. Nakonec to, přes mnohé peripetie s kombinatorikou a přehlašováním vyšlo tak, že v pátek jsem začínala hrou Pryč od minulosti, která se konala právě v Trojce. Od registrace jsem to tedy neměla daleko.

Pryč od minulosti

Larp Pryč od minulosti připravený občanským sdružením Halahoj se odehrává v marockém Tangieru v roce 1943. Z nacisty ovládané Evropy chce odejít spousty lidí. A cesta vede tudy. (Pokud vám to připomíná motiv filmu Casablanca, tak gratuluji k bystré mysli!) Hra čerpá z tématiky filmu noir, (filmový žánr, který se vyznačuje cynismem a necitelností postav a černobílým expresionistickým vzhledem) a tedy se očekává, že hráči budou hrát své role opravdu dramaticky. Muži budou drsní jako smirkový papír, odolní jako nejnovější trezory a cyničtí... no, asi jako já. Ženy na druhou stranu budou svůdné (možná až moc?), vášnivé a dravé tak, že by se piraně šly s hanbou schovat. Ach ano, zapomněla jsem na jednu drobnost. V běžné konverzaci se očekávají trochu přehnaná přirovnání...

Extrémně sympatická věc tohohle larpu je rozdělování postav. Tady možná trochu zabrousím do teorie komorních larpů. Narozdíl od těch normálních, pro komorní larpy připravují postavy organizátoři. Svůj příběh máte napsaný na papíře (rozsah záleží na tvůrčím střevě příslušného autora) a vycházíte z toho, co o sobě víte a co víte o postavách, které budete potkávat. Proto se role rozdělují nebo rozebírají podle krátkých charakteritik. Běžná praxe minilarpů je rozdělovat role metodou „kdo řve nejvíc nahlas“, případně „kdo chcete tuhle roli (a řve nejvíc nahlas)“? Pak se může stát, že méně průbojný (nebo velmi ohleduplný) hráč skončí s rolí, kterou opravdu nechtěl. Holahoj nejdříve rozdá papírky, na kterých si vyberete postavu, kterou chcete v následujících chvílích ztvárnit. A pak druhou, náhradní, o kterou byste případně měli zájem, kdyby po té vysněné toužil někdo jiný. Podle těchto preferencí organizátoři určují role. Je tedy téměř jisté, že nebudete hrát něco pro vás nesympatického. Já jsem nakonec svou vysněnou famme fatale zahrála.

Možná je trošku škoda, že ačkoliv je dějová linka postav zapletená, některé postavy o tom neví.

Na mojí postavu třeba někdo vybalil, že „tyto informace jsou ověřené, protože jsem před dvěma dny odesílala telegram“, já jsem o něm ovšem neměla vůbec tušení. Nevíte, zda lžete, když standartně role-playujete. A musím s politováním oznámit – být vysloveně agresivně svádivá není vůbec žádná sranda.

Večerní družení...

Večer se pak nesl ve znamení „seznam se, kdo můžeš“. Tedy potkávání již známých přátel a získávání těch nových. Nejčastější věta večera? „A co ještě hraješ?“ Kdy se tento mejdan rozpustil, netuším, odcházela jsem kolem půlnoci.

Ubytování bylo zajištěné v tělocvičně Na Vlně, což je nová svatyně CoMiků (členové Court of Moravia). No, trochu spartánské podmínky všichni (pokud vím) ve zdraví přežili. (I když to bylo trochu na hraně, v tělocvičně byly závěje prachu, wc nemělo dveře...) Ona totiž nádherně zrekonstruovaná místnost se nachází v prvním patře, zatímco ubytování, to je v přízemí v tělocvičně.

A ráno se jede dál. Někteří mají štěstí. Stačí jim vyjít schody a dostanou se tak na místo konání dvou her – Growing up (hra založená na love story Jane Austenové) nebo Odznak. Vzhledem k tomu, že jsem (zrovna toho rána) drsné děvče, jdu se přenést do los angeleského okrsku Farmington, kde budu jako správný policista odhalovat lumpárny.

Odznak

Odznak je z dílny Kamila Buchtíka a sám autor si s námi (kvůli nespolehlivosti jednoho účastníka) zahrál. Měli jsme zajímavé složení. Já a sedm chlapů. Privilegované postavení takové osoby je snad jasné každému. Tentokrát jsem hrála hodně. A bavilo mne to. Na Odznak jsem se těšila dlouho a nutno říct, že rozhodně nezklamal. Navíc je hra lákavě zabalená – svou postavu dostanete napsanou v malé knížečce, která zvenku vypadá jako policejní odznak, vevnitř ale skrývá minulost i touhy vaší postavy. A co pak přispívá hře samotné? Rozhodně technické zázemí. Jako správná policejní stanice, měla i ta naše, farmingtonská, výslechovou místnost. A ta byla kamerou a sluchátky propojená ke zbytku jednotky. Navíc nám během hry zvonily telefony a dozvídali jsme se věci „z venku“. A tady už šlo do tuhého. Hrála jsem s takovými matadory jako jsou Marťušák, Roslav, Kamil, Estanor a Kompas. A to už tam už se ty emoce opravdu vyhnaly do obrátek. Křičelo se, chytalo se pod krkem a bylo na místě bát se o (herní!) život. Jako bonus na konci jsme si mohli zakoupit odznak Odznaku :) Nyní jsem jeho hrdou majitelkou a nositelkou.

1789

Pokud postupujeme chronologicky po mých stopách, tak se přesuneme do roku 1789. (Nevšímejte si drobného časového rozporu.) Ti trochu vzdělaní v dějepise vědí, že to je období Velké francouzské revoluce – milník ve vnímání monarchie a šlechty, nástup cesty vzdělání a demokracie. Jenže několik Pařížanů tuhle slávu venku na ulicích nezažívá. Naopak. Naprosto rozdílní lidé se shodou okolností dostanou do temného zabedněného sklepa, osvětleného jen petrolejkou. Zastánci i odpůrci revoluce, i ti, kterým na tom nezáleží. Zamilovaní i nenávidící (většinou obojí najednou), chudí i bohatí. A tihle si povídají, hádají se, řeší jak to tedy teď bude, jestli revoluce je dobrý krok a pokud ano, o co a jak se zlepší.

Znáte ty larpy, kde na začátku dostanete postavu a na konci vás pustí z místnosti? Tak tohle rozhodně není ono. Během hry se přesunete, přichází k vám podněty zvenku,  na které je třeba reagovat (a které můžete využívat). Velkým kladem pro atmosféru hry jsou bezesporu kostýmy (Zvlášť ty šlechtické kabátce a honosné dámské šaty opravdu stojí za to) a místnost, kde se larp konal – ve skromně osvětlených podzemních a sklepních prostorách. O atmosféru tedy opravdu není nouze. Snad nevýhodou hry je to, že jste hodně fixovaní za jednoho herního partnera a pokud on nehraje na vás, tak máte docela smůlu. A tady mne dohnalo prokletí špatné postavy. Prvně mi opravdu herní charakter nesedl a je pravda, že jsem to docela protrpěla.

Okamžitě po sobotním odpoledním programu následoval večírek s překvapením. A naštěstí rovnou v Trojce, takže přenést se z roku 1789 do současnosti vyžadovalo vyjít jedny schody.  A protože jsme se v historii trochu zasekli, nahoře už se párty roztáčela do slušných otáček. Až se to podobalo spíše mixéru. Aha, moment... Mixér se vlastně konal. Je to původní hra Court of Moravia – mix nejlepších televizních soutěžních pořadů. Tradičně velmi bouřlivá zábava jak pro diváky, tak pro soutěžící z řad publika. Z Trojky nás (sice slušně, ale důsledně) vyprovodili asi v jednu ráno. A pak nastal tah Brnem s jasným cílem – najít přijatelnou hospodu, kde by se dalo povídat. Já jsem to vzdala asi v půl čtvrté. Přeci jen – ráno mělo být náročné.

M*A*S*H

Ráno jsem vyrazila do Bytu. Tak to bylo psáno v propagačních materiálech. Nějak jsem netušila, co přesně se z toho vyklube. A vyklubal se skutečný, pravý a nefalšovaný byt jednoho z pořadatelů. Obětavě poskytl svůj domov pro konání seancí, rodinných oslav a poválečných večírků mobilní armádní chirurgické nemocnice MASH. Díky tomu tyhle hry probíhaly v dost autentickém prostředí.

Pět let po skončení války se v tomhle domě v Michiganu sešli všichni staří přátelé, které ze seriálu známe. Změnili se, dozráli, vyspěli, zestárli. A všichni mají nějaká trápení spojená s lidmi z doby před pěti lety. A právě ty zkusí vyřešit. Jak moc úspěšně nebo neúspěšně, to je na hráčích. Nicméně hra je napsaná příjemně, dotýká se citlivých témat USA 50. let a dává dost prostoru pro emoce a  scény. Je třeba ocenit dobovou hudbu a rekvizity, které nám „připomínaly“ dobu války.

El dia de Santiago

A čeká mne poslední hra. El dia de Santiago. Novinka od CoMiků. Původně hlavně zajímavá záplata na volné místo – když už tu tedy jsem. Ale Santiago se bezkonkurenčně dostal nejen na příčku nejemotivnějšího zážitku tohoto víkendu, ale hbitě přeskočil hru Poslední pokoj z pražského larpvíkendu a dostal se na první příčku v žebříčku prožitků za celou mou herní kariéru.

Santiago není klasický larp. Zapomeňte na zaběhlé formy. Zapomeňte na herní cíle. Zapomeňte na převratné změny. Ne... tady dostanete charakteristiku postavy a dvanáct lístků se scénářem dvanácti scén. A vaším úkolem je ty scény postupně prožít se Santiagem, ústřední postavou, organizátorem, který ví, co se má dít a který vás povede (někdy i za ruku – osobní zkušenost). Tenhle larp mne poslal naprosto do kolen Už je to víc než týden od chvíle, co hra skončila, ale já ji pořád v duchu znovu a znovu prožívám. Santiago a jeho blízcí totiž v zemi Jižní Ameriky nastolili nový režim. Dali zemi svobodu, ale zaplatili za to. A úkolem hráčů je absolvovat tuhle cestu Santiagovým životem jako jeho přátelé, spolužáci, sok, obdivovatelka a manželka.

Celá hra je koncipována netradičně. Přesným rozvržením scén, rozvržením děje. Na vás je jen to, jak konkrétní situace proběhne. Jestli budete křičet, brečet, šeptat, omlouvat se nebo nadávat, jestli budete objímat nebo držet za ruce. To za vás nástin děje nevyřeší. Neuvěřitelnou sílu dodává hře světlo. Hraje se totiž v divadelním sále, kde se střídavě nasvěcují jednotlivé scény. A nebo je úplná tma, která signalizuje konec situace. V tu chvíli hráči odejdou k lehce osvětlenému podiu, kde si přečtou, co je čeká teď. Celý děj totiž dopředu neznáte, posouváte se po malých krůčcích – od scény ke scéně. A mohou třeba probíhat dvě situace zároveň a vy znáte jen tu, které se účastníte. Kde se zrovna odehrává děj, to poznáte podle toho, která část jeviště je osvětlena. Tím jsem snad dostatečně nastínila, jak se to hraje, ale teď k mému zážitku.

Jak už jsem předestřela, Santiago byl prozatím nejintenzivnější larp, kterého jsem měla tu čest se zúčastnit. Zásadní klady hry byly především v silném příběhu, o kterém víte, že se mnohokrát v podobné síle a strašlivosti v ohnivé Jižní Americe v různých obměnách stal, ve skvěle vygradovaných scénách, v kontrastu tmavého divadla a světlem zalitého bodu, kde zrovna děj probíhá a ve skvěle dramatické hudbě, která vyplňovala volný čas mezi scénami, kdy hráči čtou děj další scény.

A nejdůležitější věc jsem nezmínila – spoluhráče. Z celého víkendu se právě tady sešla nejlepší parta lidí. Ano, měla jsem štěstí a tenhle příběh jsem hrála se samými vynikajícími hráči. A snad se i povedlo rozdělení rolí. V mém případě určitě. Role Eleny, Santiagovy ženy, mi byla šitá prakticky na tělo. Navíc dva mí herečtí partneři, tedy ti, se kterými se Elena potkávala nejvíce, jsou vynikající hráči a dokázali mi zprostředkovat takové city a pocity, že jsem na scéně  vzlykala, řvala, radovala  se, strachovala a smála se, jako by to vše bylo skutečné. To není samochvála, to je kompliment Davidovi a Pavlovi. S klidným svědomím prohlašuji, že tak jako Santiaga, jsem v larpech ještě nikoho nemilovala a nikdy jsem necítila takový pocit bezmoci, jako když jsem ublížila Corneliovi.

Na konci každé scény, kdy zvětlo zhaslo a rozezněly se první tóny písničky, jsem vždy nehnutě zůstala na místě a vstřebávala dramatické obraty a tu hrůzu, která se kolem mne začala zvedat a vedla jako stále se zrychlující spirála, k nevyhnutelnému špatnému konci. Po nějaké chvíli jsem došla k materiálům, připravila se na to, co mne čeká, a došla za tmy na místo, kde mělo začít další jednání. A tam jsem čekala na rozsvícení světla.

Santiago se mi vryl do mysli, do srdce, do těla. Čtu si herní materiály a zkouším si znovu proslovy a texty, poslouchám hudební motiv, který byl hrán v temných přestávkách mezi scénami. A nyní jsem se dostala do fáze, kdy jsem schopná se na požádání rozbrečet jen při prvních slovech proslovu. Zní vám to pateticky? Mně, když to po sobě čtu, taky. Ale stejně si za každým slovem stojím. 

Co říci závěrem?

Asi to, co jste stejně už dávno pochopili. Larpvíkend, respektive jeho jednotlivé části, můžete prožít intenzivně, pokud se tomu podvolíte.

Klair Doubková ve spolupráci s Mivkou Ivou Vávrovou

PS: Já vám to říkala. Já vám říkala, že to bude dlouhé

PPS: Netajím se tím, že když někde něco absolvuji, mám v plánu si to užít za každou cenu. Moje nadšení tedy berte s lehkou rezervou

Foto: Charles a Hač