Autor: Jan Drozd

 4., 5. a 6. června proběhly ve strašnickém DDM larpy na Vinici 2. Coby organizátoři jsme larpy uváděli poprvé, zkušenosti s „komoráky“ jsme měli zatím pouze jako hráči. Ukázalo se, že to bylo mnohem více práce, než kdokoliv z nás čekal, nicméně vše dopadlo skvěle a obě hry proběhly, jak měly. Náš pohled ze strany organizátorů bude hlavně o přípravách. Hry, které jsme psali, budou hodnoceny v reportážích od účastníků. 

Přihlašování na Larpy na Vinici 2 bylo zahájeno 1. května. 3.května se stále nikdo nepřihlašoval, tak jsme usoudili, že by bylo vhodné oznámit pozvaným, že se můžou přihlašovat. Do týdne jsme měli obsazených šestnáct míst, což byl velký úspěch a slibovalo to, že by vše nemuselo skončit naprostým fiaskem. Nicméně další dva týdny jsme ztráceli pevnou půdu pod nohama, pořád ne a ne prolomit magickou hranici dvaceti účastníků, abychom měli alespoň polovinu obsazených míst. Další dny našeho očekávání by se daly uspořádat chronologicky do těchto fází: zvaní dalších lidí; přechodné zoufalství; přemlouvání starých i nových pozvaných; zoufalství; zvaní možných i nemožných potenciálních účastníků; velké zoufalství následované přemlouváním ještě možnějších a nemožnějších potenciálních účastníků a nakonec naprosté zoufalství. K poslední fázi naprostého zoufalství jsme dospěli asi týden před akcí samotnou. Magická hranice dvaceti účastníků byla sice pokořena, zjistili jsme ovšem, že pokud chceme zaplnit všechny běhy, třeba jen doplněním námi (co jsme larpy psali), museli bychom se všichni rozdvojit pětkrát až šestkrát za sebou. S tím ani jeden z nás nesouhlasil. Když zůstaneme u pojmenovávání fází čekání, poslední fáze by se musela jmenovat takto: „Nadávání na všechny odhlašující a přihlašující se den před akcí.“ Jak jsme dokázali vyčarovat deset hrajících na každý běh, to nikdo z nás dosud netuší.   

Historie

Když sáhneme do historie, abychom zavzpomínali, jak jsme se vůbec dostali k tomu, že napíšeme larpy, musíme jít necelé dva roky zpět. Tehdy jsme se zúčastnili našich prvních komorních larpů, po kterých začala vznikat hra Závěť, nicméně prvotní nadšení vymizelo a vše vyšumělo. 9.4. – 11.4. nás ovšem čekal Třetí pražský larpvíkend, po něm jsme se rozhodli obnovit tvorbu Závěti a nejen to, vylíhnul se nápad na larp Je to jen hra, tudíž počátek Larpů na Vinici 2 byl na světě. Největší impulz k dotažení plánů nám poskytl Roman Urbanec, ředitel Domu UM ve Strašnicích, když nám nabídl, že naši akci zaštítí. 

V tu chvíli naše pracovní nasazení radikálně stouplo, proběhli betatesty nově zrozených her, na řadě bylo poslední předělávání a nakonec 4.6. 2010 začala naše první akce. Účel celé akce byl jasný, pobavit hráče i nás a zajistit kvalitní zábavu a zážitek. Larpy měli také hráčům umožnit „prožít“ situace, které by v normálním životě nejspíš nezažil a zkusit si z ní odnést zážitek pro zamyšlení, ale pochopitelně si vše užít, což je hlavní důvod proč vůbec larpy jsou. Veškeré naše cíle byly naplněny, naše myšlenka, že larpy by měli být hlavně pro zábavu se vyplnila díky Domu UM, protože díky tomu, že jsme LnV2 pořádali pod ním, nemuseli hráči ani nic platit. Čili pokud se většina hráčů bavila, LnV2 naprosto splnily svůj účel a nemohly dopadnout lépe.  

Nebýt obětavých účastníků a přátel, měli bychom mnoho práce navíc. Jejich pomoc se nám velice hodila. Přímo na místě někteří zůstávali i na celý víkend a jim patří dík za pomoc, zejména ze začátku při přípravách. S přípravou obou her nám pomohli a hlavně za uskutečněné betatesty vděčíme Prague by night. A největší díky pochopitelně patří Domu UM a jeho řediteli, Romanu Urbancovi, díky kterému se vše mohlo uskutečnit.  

Pokud se někdo nestihl zúčastnit, bude vítán kdykoliv příště a všem, kteří hráli, děkujeme za příjemný zážitek. 

__________________________________________

Je to jen hra

autor: Nikola Netri Šotolová 

Komorní larp "Je to jen hra" byl hrou z hororového prostředí. Alespoň toto bylo napsáno v úvodních informacích, které jsme dostali před samotným průběhem larpu. Mnohem více než slovo horor však vystihuje tuto hru slovo psycho. Poutavý příběh, postavy dobře vymyšlené pro příběh, skvělé rekvizity i malinkatá místnost vytvářely výbornou atmosféru plnou strachu a napětí.  

Příběh a hra

Poslední ročník jedné americké střední školy se vydává na školní výlet do dávno zavřeného vojenského komplexu. Poté, co se někteří odpojili od zbytku třídy a dostali se tak do malé, tmavé místnosti, začala hra, začal boj o přežití. 

Místnost to byla opravdu malá, naprosto vhodná pro takovouto akci. Přesně vyhovovala počtu deseti hráčů, zaručovala, že nikdo nemůže jen tak vypadnout z role. Díky malému prostoru byli všichni nuceni prožívat emoce ostatních, každý si všímal všech, jelikož nikdo nemohl být přehlédnut. I o těch méně extrovertních postavách se vědělo, že tam jsou a že na podněty z okolí reagují.

Další zvláštností místnosti byl větrák. Jak poznamenal někdo po hře, na tento zvuk jsme si tolik zvykli, že jakmile byl vyplý a nehučel, chtěli jsme ho znovu slyšet. V té malé místnosti se větrák stal naší závislostí. Další z věci, které bych chtěla pochválit byly výborné rekvizity, které však nebudu prozrazovat. :) 

Abych pouze nechválila, ale i kritizovala, musím zmínit problém, který zrovna mě osobně velice vadil. Při dalším běhu hry prosím organizátory, aby umyli podlahu, ta špína na ni byla velice nepříjemná a když si tak mrtvola leží na špinavý zemi, není to příjemný pocit. Hygiena musí být a ten prach zrovna dvakrát hygienický nebyl. 

Postavy

Mužským postavám příliš nerozumím (stejně jako mužům), ale mohu říci, že životní příběhy byly vymyšleny dobře, každý měl co hrát. Možná postava šprta Benjamina či toho šovinisty byly příliš osamělé, hráči neměli na koho moc co hrát, já bych z takovéto postavy št'astná nebyla, kdybych ji měla hrát. Ale každý si s tím poradil.

Více se rozepíši o dívčích postavách. Dvě extrovertnější, dvě introvertnější. Mary, Kate, Lucy, Lilly...

V první hře jsem hrála Kate a musím poznamenat, že tahle dívka se mi dostala až do morku kostí a jediným způsobem jak se jí zbavit bylo zabít ji. Má skvěle vymyšlený příběh, má co hrát, je emotivní, střídá nálady, má problémy, které se mohou řešit a které mohou zaujmout ostatní tak, aby aspoň na chvíli stála Kate ve středu pozornosti.   

Pak tu samozřejmě byla Mary, silná holka, autorativní. Chtěla jsem ji zkritizovat, ale nakonec jsem si uvědomila, že ona nepotřebuje smutný životní příběh. Je to svobodná postava, která není ničím omezena a může si dělat cokoliv.

O dalších postavách se člověk dozví, až když si tuhle hru zahraje :) 

A ještě než celou hru shrnu, musím velice pochválit závěrečný epilog.

Když člověk leží na zemi, předstírá mrtvolu a náhle je vše ukončeno tak jak bylo, zapůsobí to na něj, i kdyby nechtěl. Okamžik, kdy se četl epilog příběhu byl pro mne nejemotivnější, dokázal mne rozplakat. (A to i přesto, že mrtvoly nepláčou) :) 

Na závěr malé shrnutí

Larp Je to jen hra byl perfektně vymyšlen, myslím, že si jej každý dostatečně užil. Jen upozorňuji, že nejde o hru pro psychicky slabší jedince, každý kdo by ji chtěl hrát, by si to měl dobře rozmyslet. Tlak, který je na lidskou psychiku vyvíjen, je opravdu velký a nedivila bych se, kdyby někdo hru ukončil předčasně. Já sama jsem k tomu v některých situacích neměla daleko.

 ___________________________________________________

Závěť

autor: Zuzana Karasová

Sedím v ložnici pána a slyším jak postupně přicházejí hosté. Dnes se koná důležitá sešlost, pán se má rozhodnout jak a komu rozdělí své dědictví. Díky stresu, který z nadcházející situace vznikl, se jeho stav ještě zhoršil. 
-Angelina Willlis. 

Závěť je komorní larp pro 10 lidí z dílny Tomáše "Sylfaena" Kalíka, odehrávající se v současnosti na Anglickém venkově a já vám přináším reportáž z pohledu hráče. 

Příběh a hra

Do Anglického sídla jsou zvány všechny více či méně zainteresované osoby, jenž se přišli ucházet o dědictví starého milionáře Johnsona, který je těžce nemocný a má už pouze měsíc života. V domě starého pána nechybí oddaný majordomus, mladá ošetřovatelka a častý host v podobě starého přítele a lékaře v jedné osobě. Ovšem nechybí i ty méně společensky přijatelné prvky jako je rozvedená manželka a syn, se kterým pan Johnson není spokojen. Dále cizí muž, žena z charity a nade vším bedlivě dlí pan notář, aby vše proběhlo dle práva. Vše se odehrává ve dvou místnostech, přičemž jedna je hlavní jednací síň a druhá je ložnice starého pána. To poněkud ztěžuje jakékoliv pokusy o různé tajné hovory a vyjednávání. 

Situace celkově vytvořila výborné podhoubí pro různé intriky a jak se lidově říká, všichni házeli špínu na druhé. Nikdo si nemůže být jistý před ostatními a nikdo nezná plány pana Johnsona. Některé tajné informace začnou pomalu prosakovat, vzduch houstne a houstne, přesto se všichni přítomní snaží ovládat, aby nemohlo být přerušeno jednání o závěti. Ono totiž, kdyby se ten den nějaká nesepsala, veškerý majetek (a pravda, že nebyl malý) by dostala charita. Nicméně pan notář závěť sepsal, pravděpodobně ne ke spokojenosti všech, což snad ani stejně nebylo možné. 

Postřeh na závěr

Nejvíce se většina osazenstva dívala nedůvěřivě na postavy bez škraloupu, jejichž úmysly byly dobré. Jestli to nebylo poněkud pofiderním důvodem jejich přítomnosti na jednání, tak tu máme zajímavý sociologický problém.