Doubt aneb příběh jednoho larpu

Píše se podzim roku 2012 a sedíme s Vandou Vrubelovou v artové kavárně Skleněná Louka. „Máš alespoň nějaké ponětí, jak se ta hra hraje?“ ptá se Vanda. „Ne, mám úplně stejný dojem jako ty. Netuším ani smykem.“ Ačkoliv jsme s Hraju larpy už několik jeepů uváděli, tato hra se vymykala. Čtyřicet stránek nulového obsahu a několik mechanik pro jeho generování – co jiného čekat od Skandinávie. Doubt jsme přečetli ještě 3x: „Buď to bude hodně dobrý nebo to bude absolutní debakl.“ uzavírá Vanda naše společné schůzky.

Skandinávie v Česku

Některé skandinávské hry nejsou pro Čechy příliš stravitelné. Tedy ... alespoň ne doslova. Aniž bych chtěl příliš generalizovat, vycházejí přeci jen z odlišné kultury, jiného rámce a používají pro nás neznámých referencí. Jezevec tento problém trefně demonstruje po hře Summer Lovin‘: „Oni nemají problém v larpu provozovat reálný sex. Oni mají problém se o něm bavit. Proto ta hra u nás nefunguje.“ Nemálo skandinávských her, které uvádíme v rámci Hraju larpy, jsme se rozhodli nějak pozměnit právě proto, že nesedí do naší běžné mentality. Může se jednat o jemné nuance či o větší zásahy, ale u obou stojím za tím, že zásah hře v českém prostředí prospěl.

U Doubtu jsme přidali workshopy, scénografii (hudbu, blackbox, svícení, rekvizity), alkohol (u kterého si stále myslím, že posouvá tu hru na další level), mechaniku sexu jako tance a upravili pár slovíček, např. u předscénovýnch monologů „if suitable“ na „is necessary“. I takto malé úpravy, které původní autoři nemuseli vnímat jako důležité, mají ve výsledku zásadní dopad na hru.

Ale zpět do roku 2012. Po desítkách popsaných papírů přichází první betatest. Začíná ve 20:00. V 04:30 přichází SMS od Jany: „Prosímtě, netušíš kde je Roman? Stále nedorazil domů a začínám mít trochu strach.“ Uklidňuji ji s tím, že už končíme. Délka hry nám docela vyrazila dech a po betatestu, který bych osobně na databázi hodnotil jako „pěknou osmičku“ cítíme, že hra má nějaký potenciál. Díky extrémně kvalitní zpětné vazbědíky Romane, Wulfe, Nim a Adélko ještě lehce upravujeme design a snažíme se briefing vměstnat do dvou hodin.

Pár měsíců na to pak hrajeme první ostrý běhs Lischaiem, Čikim, Wendy a Romčou, jehož hráči posouvají hru na docela jinou úroveň. Po hře se všichni lehce třepeme a přicházíme na to, co hra umí nabídnout. A čeká nás další výzva – běh pro veřejnost.

Není každý larp, co se třpytí

Ten končí totálním fiaskem. Uvědomujeme si několik zásadních věcí potřebných ve hře: Hráči se musí (alespoň nějak) psychicky i fyzicky přitahovat a musí fungovat vzájemná a plná důvěra. Nefungovalo ani jedno. Poloviční produkce v kavárně Trojka neuměla nijak nastavit obvykle hutnou atmosféru a my se modlili, ať už hra skončí. Společně s tím vyvstávají první otázky, jak moc je larp xenofobní, pokud si musí takto striktně vybírat hráče. Od výběru hráčů dopředu a přímým oslovením jsme od té doby neopustili.

Po dalším běhu přichází zásadní zvrat v podobě běhu pátého s Drirrem, Flankeym, Axie a Káfou. Ukázal, že Doubt nemusí být nutně bleedovací hra a že boom kolem něj spíš škodí než pomáhá. Může být prostě jen krásný a dobře zahraný. Odhaluje do plné nahoty, že (čistá) jeepforma jednoduše neumí zajistit jednotnou kvalitu ani vyznění a více než jinde platí „Jaké si to uděláte, takové to budete mít.“ I přesto hra končí nad očekávání dobře a u poslední scény se koušu do ruky. Vidíme první happy end a je to větší doják, jak Aerosmith i s celým Benem Afleckem.

V Doubtu je uvaděč na stejné úrovni jako hráči. Je to především on, kdo tmelí důvěru ve hře. Po pátém běhu se brilantní uvaděčka Vanda zasnubuje se Zakem a tím končí i s Doubtem. Zamýšlet se nad minulostí není špatné, ale dělat to stále dokola chce přeci jen nebývalé odhodlání. Zákonitě musí přijít (a přišlo) i “Děkuju, stačilo. Čas se dívat do budoucnosti.” Pochybnosti ve vztazích nejsou pro svatbu zrovna nosným tématem. Hledáme někoho, kdo ji bude uvádět dál.

Není příliš mnoho lepších voleb než právě Morgain (Kateřina Holendová). Ne proto, že má hromadu zkušeností z podobných her, ale hlavně proto, že pro hru je potřeba spíše dobrý a vnímavý člověk.

Doubt je podivná hra. Vůbec nezaručuje, že bude dobrá, čímž jeepy trpí všeobecně, ale u Doubtu to platí dvojnásob. Pokud jste tedy někdy uvažovali si Doubt zahrát:

• Dobře si rozmyslete s kým chcete hru hrát. Jestli jsou vaši spoluhráči na „stejné vlně“ a jestli mezi vámi panuje důvěra.
• Pokud už své vztahové „issues“ máte vyřešené, nehrajte ji. Pokud jste se usadili a vybrali jste si ženu/muže, se kterým (alespoň nyní) chcete strávit zbytek života, nemáte hře co dát a bude to cítit.
• Nepřemýšlejte nad tím, co vám hra může dát, ale co vy můžete dát hře. Typický hráč Doubtu má mezi 20 a 30 lety (což nutně neplatí všude), hledá partnera pro budoucí život, má za sebou alespoň nějaký vztah a přemýšlí o nich více do hloubky.

Tyto předpoklady negarantují kvalitní hru, ale v opačném případě je vysoká pravděpodobnost, že hra nebude stát za nic. Pokud ji nevytáhnou hráči, ona to za ně neudělá. Pouze umí nabídnout mechanismy, díky kterým ji dobrou udělat můžou.