Legenda o zrodu Fanatiků

Dne 15.10. 38. roku Ohnice
Dopis č. 184

Má nejdražší Altico
Po dlouhé době ti opět píši abych dostál části slibu, který jsem ti dal při našem loučení. Nyní mám dost času, a tak se ti pokusím vylíčit celý průběh tohoto nešťastného tažení.Ale kde začít? Tak já to zkusím takto. Když v roce 34 začínalo Malazské tažení tak jsem nepočítal, že se naše odloučení protáhne na čtyři dlouhé roky a pravděpodobně bude ještě pokračovat. Malazská říše byla slabá a naše Vrchní pěst Dujek měl pod svým velením skvěle vycvičenou armádu Sever. Měli jsme být do švestek doma. Generální štáb však podcenil vše, co mohl, takže jsme postupovali příliš pomalu a koordinace s armádami Střed a Jih také vázla. I přes sílící odpor Malažanů jsme v roce 36 stanuli před hlavním městem Genebakis. Pak se ale vše zhroutilo. Vrchní pěst Dujek zahynul zasažen šípy neznámého střelce. Velení se pak ujal hrabě Paran, který si však v nastalé bitvě vůbec nevěděl rady a svým velením prakticky zlikvidoval 9. gardový pluk těžké jízdy pod mým velením. Když bitva skončila a my se s obrovskými ztrátami stáhly za polní opevnění tak si jen málo z nás uvědomovalo vážnost situace. Vyhraná bitva posílila sebevědomí Malažanů. To v kombinaci s prostupnou obranou a nepřátelskými obyvateli za našimi zády znamenalo naprosto bezvýchodnou situaci. Když jsem na tento stav již měsíc neúspěšně upozorňoval v hlášeních, tak jsem zašel na naše velení (zrekvírovaná polorozpadlá barabizna). Tam došlo k ostré výměně názorů, kterou jsem ukončil ranou pěstí do obličeje hraběte Parana. Od potupné popravy oběšením mně zachránil „včasný“ protiútok našeho nepřítele. Tento protiútok zahájil dvouleté období těžkých ústupových bojů. Jak se záhy ukázalo záškodnické akce nepřítele v našem týlu byly tak účinné, že jsme nebyli sto ani doplňovat ztráty. Za pár měsíců se slavná armáda Sever rozpadla na neuspořádaný houf chaoticky prchajících jednotek. Důstojníkům se občas podařilo vnést trochu řádu do tohoto chaosu a tomu vděčíme za to, že ještě žijeme a já píšu tento dopis.

Po jednom takovémto ústupu bojem jsem se ocitl mimo jednotku. Tak jsem se ukryl a za chvíli jsem zpozoroval podobně se plížící postavu. Naštěstí jsem se před útokem ještě jednou pořádně podíval, a tak jsem nezabil svého budoucího seržanta. Ten se na mně tak podíval a otázal se „kapitáne co budeme dělat“?. Vůbec mu nevadilo, že jsem plukovník, ale protože byl podle uniformy od námořnictva, tak jsem ho v tom nechal. Po dvou dnech společného pochodu a 15 zabitých Malažanech, jsme narazili na rozprášenou jednotku. Chopil jsem se příležitosti a s pomocí svého seržanta jsem se ujal velení. Jak se ukázalo, tak jsme byli od hlavního voje armády Sever odděleni klínem Malažského vojska. Takže od roku 36 velím samostatnému praporu armády Sever. V průběhu pokusů o spojení z hlavním vojem se v mojí jednotce objevilo několik zajímavých existencí, kterým se vyplatí věnovat několik řádek.

Jako prvního bych zmínil svého nového průzkumníka. Je to vytáhlé stvoření, které se dokáže schovat i za kopí. Jediná dobrá vlastnost na něm je, že přežívá, zatímco těch špatných má nepřeberné množství – neúcta k autoritám, sebevražedný individualizmus, ignorance a mnoho dalších. Po několika neúspěšných pokusech dostat do něj trochu disciplíny jsem rezignoval, po kolikáté už radši nepočítám. Každopádně na jednom z průzkumů jsme narazili na vesnici. Zde se právě chystali upálit nějakou ženu. Můj průzkumník nelenil vtrhl do vesnice a uzmul jim oběť přímo z rozhořívající se hranice. Vesničané s toho naštěstí byli tak vedle, že se nezmohli na žádnou akci, takže jsme i s tou elfkou úspěšně doběhli do tábora. Tam jsem na něj snad půl hodiny řval, ale nechal jsem toho, když jsem zjistil, že je mu to úplně jedno.

Ta Elfka je také kapitola sama pro sebe. Neustále byla bledá a občas ji z koutku úst vytékalo něco červeného. Dále jsem zjistil, že vždy po ránu jsou mí muži nějak malátní. Tak jsem si počkal na noc a nachytal jí při tom, jak se mi snaží zakousnout seržanta. Odtrhl jsem jí a vyrazil ty přerostlé zuby. Ráno jsme se sice s průzkumníkem málem zabili v souboji, ale i přes to jsem se cítil tak nějak lépe. Po pár týdnech se situace zlepšila, elfka sice dále trvá na své dietě a průzkumník je každé ráno bledý a mluví z cesty víc než je obvyklé a ty vyčuhující zuby jí už zmizely.

Jako poslední člen této podivné skupiny se přidalo něco. Při ústupu, jako by armáda Sever v posledních dvou letech dělala něco jiného, jsme v příkopě našli člověka se sekyrou nádherně zaraženou v hlavě. Měl nové boty, a tak jsme si řekli, že hošan už je nebude potřebovat. Když jsme mu stahovali druhou, tak se k našemu údivu začal hýbat. Ranhojič mu tedy vyndal sekyru z hlavy a ošetřil ho. K našemu údivu do rána nezemřel a za několik týdnů již chodil. Ta rána se na něm trochu podepsala, takže trpí častými záchvaty zuřivosti, jinak patří v praporu mezi ty skoro normální.

Právě, když ti píši tento řádek tak sedím ve vlhké díře v jakémsi provizorním táboře a i po dvou letech zoufalého ústupu má můj prapor stále přes 1000 mužů a ještě se nám nepodařilo probít se k hlavnímu uskupení armády Sever, od které ho nás dělí odhadem tak 40 mil. Malažané jsou stále blíž, takže se dá předpokládat, že nás tu dlouho na pokoji nenechají. Takže sedím na našem velitelství ve vlhku, bahně a zimě, každá rána, kterou jsem za ty čtyři roky utržil, mi připomíná, že jsem ti slíbil, že se vrátím domů zdravý. Přesto všechno mám dnes i teplé jídlo, celou krysu, o které mi kuchař do očí lhal, že je to králík a horkou medovinu. Doufám, že se prospím a dopíši to zítra…………

„KAPITÁNE KATAPULTY“

„SERŽANTE, POSTAVTE TU HOLOTU NA NOHY A VZTYČTE BÍLÝ KŘÍŽ AŤ VIDÍ, ŽE JEŠTĚ BOJUJEME“

„ŘEKNĚTE FANATIKUM AŤ SI VEZMOU JEN TO, CO POTŘEBUJÍ NA ZABÍJENÍ“

Katapulty se již zastřelují takže se jich musíme zbavit dříve než nás zcela rozdrtí, Takže sbohem klidný spánku.

O týden později

Zase jsme ustoupili o kousek blíže domovu. Ztráty byly minimální, neboť mí Fanatici úspěšně zlikvidovali katapulty a zničili most. Neobvyklý název pro průzkumnou četu. Najednou tu byl a nějak se ujal. Zítra se pokusím proniknout do blízkého městečka a odeslat tento dopis.

Líbá tvůj Thomas

PS: Stále si pročítám tvůj dopis, ve kterém mi píšeš, jak jsi po hraběti Romualdovi hodila ten ozdobný květináč a tatínkovi jsi přibouchla dveře před nosem tak rázně, že mu rozbily nos a vypadly z pantů a prohlásila, že si vezmeš jen mně. Slibuji, že tě nezklamu a vrátím se pořádku domů.

PPS: Doufám, že máš dopisy číslo 89, 126, 137, 140 – 147, 152, 160 a 178 ty mi pravděpodobně vlivem zmatků nebyly doručeny.

A nyní trocha historie

Kroniky nás informují, že prapor plukovníka Thomase Baldwyna se vrátil domů v červenci roku 39. Po celou dobu ústupu se praporu nepodařilo spojit se s hlavním uskupením armády Sever. Po třech letech bojů v obklíčení čítal prapor 865 mužů. Krátce po návratu se plukovník Baldwyn oženil, i přes odpor jejích rodičů, se svou Altico. Za svou neúnavnou kritiku vedení Malažského tažení získal na severu bezvýznamné léno, na které se záhy po svém odchodu z armády uchýlil. Nepotvrzené zprávy říkají, že s ním na sever odešla i četa jeho Fanatiků.