Ivenia - Nekromantův deník

Kalendář: Ivenia 04

V sobotu 2.10. se konala v Říčanském lese malá dřevárna s názvem Ivenia. Organizátorkou této dřevárny pro 13 zájemců byla Anna Prokopová, která si též zahrála panovnici Ivenijského vévodství, tj.celého herního území. Byla vůdkyní strany dobra, já jsem byl přesně na opačné straně. Následující řádky popisují tuto skvělou hru z pohledu mé postavy. 

V hlavním sále vévodského paláce Ivenie, na trůnu jenž je zhotoven z kostí, leží kniha vázaná v lidské kůži. Deník nekromanta Tarenora, pána Ivenie. Kniha je otevřena a když se nakloníš blíž, můžeš přečíst zápisky psané prastarým písmem:

…dokud nevypustil duši. Nehodlal jsem s jeho mrtvolou ztrácet čas a raději jsem vyrazil směrem k tomu naivnímu vévodství zvané Ivenia, v jejichž lesích lze nalézt dlouho hledanou Knihu nekromancie. 

Asi po měsíci putování se ke mně přidal jakýsi Hakkar. Je celkem zručný s mečem a v jeho srdci jsem nalezl takové zlo a chaos, že jsem ho přijal do svých služeb. Cesta je dlouhá a jestli se neosvědčí, zaživa mu vytrhám střeva a na těch ho oběsím. 

Před hranicemi jsme potkali jednoho nuzáka. Z nudy jsem ho vykuchal. 

Do Ivenie jsme se dostali bez jakýchkoli problémů. Žádní strážci hranic ani hlídky na cestách. Tohle místo si přímo říká o potrestání. Našli jsme opuštěnou hlásku a ta nám nyní slouží jako provizorní útočiště. Věci prozrazující naše úmysly jsme skryli ve sklepení a vydali se na obhlídku okolí.

Naše první krytí coby zaklínači bylo vysloveně chabé. Mělo pouze odkrýt naše druhé krytí, pod kterým bychom vystupovali jako vyslanci krále. Jak jsem zjistil, v tomhle vévodství žijí jen samí hlupáci. Nikdo naši zaklínačskou kamufláž neprokoukl, ani všemi milovaná vévodkyně Edhelien. Pche! Když jsem se dozvěděl, že patří k té úchylné sektě Světla, málem jsem se rozesmál. Při zkoumání okolí a hlavního města jsme místní holotu v čele s Edhelien přesvědčili, že zde hledáme práci jako zaklínači. Aby nám uvěřili, zabili jsme jednoho lykantropa a nechali si zaplatit za jeho mrtvolu. 

Moje tužby byly zprvu upnuty pouze ke Knize nekromancie, ale tohle vévodství se jeví jako příjemné místo k zohavení a tak jsem se rozhodl, že si ty ubožáky podrobím. Proto jsem začal shánět věci potřebné k zhotovení Zřídla zla.

Najít šišku ze Stromu poznání byla hračka. Ovšem Kniha nekromancie byla ukrytá vskutku pečlivě. Během jejího hledání jsme obchodovali s místními hlupáky, pobili nějaké otrapy a získali důvěru vévodkyně, městské gardy i neschopného druida.

Přesto však ten zoofilní fanatik jakýmsi způsobem rozhněval les. Proto se stal nebezpečným místem pro všechny, kteří by v něm setrvávali. Pro mne mohl být hlavně nebezpečný tím, že by zničil všechny mé případné kostlivce. Avšak mé plány byly od samého počátku jiné: Nevyjevit své magické schopnosti do té doby, dokud nebude pro vévodství pozdě. Les byl vévodkyní uklidněn a zkorumpovaná věštkyně nám navíc prozradila, že vévodkyně je velmi náchylná k depresím. Popravdě řečeno, ani mě to nepřekvapilo. Ta husa na trůně byla totiž absolutně neschopná.

Po dlouhém pátrání jsme touženou Knihu nakonec našli. Zbývalo tedy nalézt nějakou vhodnou jeskyni a Pekelnou síru, která byla poslední ingrediencí pro Zřídlo zla. Síra se povalovala poblíž jeskyně a tak mohl rituál začít. 

Po vyslovení zaklínadla podlaha jeskyně pukla a na povrch se vyvalilo zlo tak koncentrované, že doslova teklo. Trochu jsem nabral do flakónku, neboť jsem tak mohl vytvořit své nejmocnější nohsledy – upíry. Stačilo najít vhodné oběti. Proto jsme nalákali do jeskyně kapitána městské stráže a jeho přítele druida. Zlo řinoucí se ze Zřídla nám pomohlo a tak jsme ty hlupáky nemilosrdně rozsekali. Z jejich mrtvol jsem si stvořil své upíry. Už jsme se chystali vyrazit na město, když k nám doběhl  posel vévodkyně se vzkazem, že kapitán se má vrátit do města. Posla jsem odměnil tím, že jsem mu dal život věčný v podobě kostlivce a zanechal ho hlídat Zřídlo. 

Dobytí města bylo hračkou neboť kapitán stráže, nyní můj upír, nám povolil bezpečný vstup přes Pás světla. V tu chvíli jsem uvolnil veškerý svůj magický potenciál. Na vévodkyni jsem uvalil depresi, její věrnou strážkyni Elrien  silou vůle donutil spáchat sebevraždu. Domobraně jsem ochromil ruce či nohy a brzy zemřeli pár metrů od hradeb pod ranami mého meče. Hakkar a věrní upíři dokonali dílo zkázy. Protože několik ubožáckých obyvatel bylo v tu dobu mimo město, vydal jsem se osobně udělat jasno v otázce zda jim má stále tlouci srdce. Než jsem odešel, vytvořil jsem z vévodkyně kostlivce. Stejně dopadla i její strážkyně. Nyní již ne-mrtvé ne-vévodkyni jsem přikázal sekat do stromu, dokud nerozhodnu jinak. Pak jsem zmasakroval všechny přeživší.

Jediní živí zůstali Hakkar a zkorumpovaná věštkyně. Ti se pak stali spolu s mými upíry ministry v mém vévodství. 

Nyní upřu svou pozornost na hlavní město celého království. Ivenie mi zajistí dostatek finančních i ne-živých zdrojů a jen co bude vše připraveno, vyrazím se svými věrnými. Můj plán na dobytí je jednoduchý: Nejprve…

Otáčíš stránku deníku a v tu chvíli cítíš mrazení v prstech, které postupuje po paži do celého těla. Tvé srdce svírá ukrutný chlad a poslední, co slyšíš je zlovolný smích rozléhající se sálem…