Gothic VIII – Cesta hrdinů

Kdy naposledy jste si zahráli opravdu dobrou fantasy družinovku? A existují takové vůbec ještě? Reportáž ze hry Gothic VIII: Cesta hrdinů přináší přímo jeden z hráčů - nováčků. Ponořte se i vy na chvíli do jiného světa a projděte společně s hrdiny krajem plným dobrodružství.

Celé to začalo někdy zjara, kdy se kamarádka rozhodla vylepšit svojí předchozí zkušenost s velkými larpy. Chtěla jet cíleně na nějakou družinovku a mít tak u sebe kamarády. Když se domákla, že jsem už několikrát nachomítl (tedy spíše byl nachomítnut) k několika larpům, bylo jasné, že základ její nové družinky budu tvořit já. A to i přes mé výhrady, že jsem jen fotil. Jenže počet družinovek by se v českých luzích a hájích dal spočítat na prstech jedné ruky barbarského válečníka na odpočinku. Nehledalo se snadno a volba padla na Gothic od brněnské skupiny Dračí Jezdci.

Název mě zprvu nadchl, protože jsem si říkal, že by mohlo jít o larp zasazený do světa stejnojmenné počítačové hry, která mě svého času uchvátila. Ukázalo se, že dokonce první dva ročníky podle hry udělané byly, poté se však Gothic vydal vlastní cestou. "V pořádku," řekl jsem si, "nevadí." Odpor jsem začal klást ve chvíli, kdy se kamarádka zmínila, že se jedná o pětidenní akci – přeci jen mi nepřišlo úplně vhodné, abych jel jako zelenáč někam na tak dlouho a tak daleko (od Brna co by kamenem dohodil a ostatní doběhl). Mezitím začala okolo nás dvou vznikat družinka celkem pěti lidí, kteří měli v průměru tolik zkušeností, že by se zanehet vešly, a měli si vybrat povolání. Zde by se asi slušelo zmínit, že Gothic se hraje podle upravených pravidel Gawainu na malé zásahové zóny. Upravených tak, že mimo válečníka, zloděje, kouzelníka a léčitele byl přidán ještě zaklínač inspirovaný Sapkowského knihami. Ve všeobecných pravidlech se však člověk dočetl jen velmi obecný popis zmíněných povolání, což má vcelku dobrý důvod: Hráči by neměli mít příliš velké ponětí o schopnostech svých spoluhráčů a prohloubili si tak herní zážitek. Aneb jak již někteří členové družiny vědí, napovídat kouzelníkovi, co má dělat vede k tomu, že se v jeskyni chodí po tmě (pravidlo dobré rady říká, že mág nesmí seslat kouzlo, o které si jeho okolí řekne).

Vyvstal ale drobný zádrhel - protože rád dopředu vím do čeho jdu, zatímco tady to vypadalo na pořádný krok do neznáma. Zbytek naší družinky se celkem rychle rozhodl, co by rád dělal, takže zbylo na mě, abych aplikoval vylučovací metodu. U zaklínače se skvělo varování, že se jedná o velmi fyzicky náročné povolání, navíc jednoho jsme už měli. Válečník? Inu, představit si sám sebe s mečem a štítem jsem si moc nedovedl. Že by snad zloděj? Šplhaní po stromech jsem provozoval naposledy ve dvanácti letech a i tehdy jsem si nepočínal zrovna obratně, kromě toho střelba z luku není moje silná stránka. Jelikož léčitele jsme už měli a zase tak velký milovník kytiček nejsem, bylo vcelku jasné, že si zase zahraji kouzelníka. Hlavou mi tenkrát proběhla všechna ta neslavná úmrtí mých čarodějů v Dračím doupěti, ale co, říkal jsem si, bude alespoň legrace.

Po nějakém tom dalším vzdorování nastal kritický okamžik přihlášení, organizátoři nás mile přivítali, sdělili, že se na nás těší a ujistili se, jestli počítáme s tím, že by to pro začátečníky nemuselo být nejlehčí. Pro každého z nás nastala soukromá komunikace s vedoucími jednotlivých cechů, od kterých jsme výměnou za životopis postavy dostali tajná pravidla zvolených povolání. Kvůli drobným organizačním problémům se ke mně kouzelnická pravidla dostala tak týden před odjezdem a kamarádka musela vyslechnout etudu na téma, do čeho mě to zase navezla.

Kromě toho, že jsem se během týdne musel z programátora stát krejčím, sehnat si hůl a od kamaráda vypůjčit dýku, jsem se také musel naučit runovou abecedu, která na první pohled neměla žádný systém (ani na ten druhý). A vzhledem k mé neschopnosti se před lety naučit psát tengwarem jsem celý podnik začínal vidět tragicky. Nakonec jsem to ale zvládl za jedno odpoledne a jako cvičení jsem si sepsal knihu kouzel – což se v praxi ukázalo jako ne zcela moudrý nápad, ale o tom až později.

Ve Střelicích u Brna jsme byli vřele uvítáni a večer oficiálně seznámeni s letošním ročníkem, který se nesl v duchu hrdinského turnaje, jenž měl prověřit naše schopnosti coby hrdinů. Prvním úkolem bylo přinést zlatý roh minotauřího krále z labyrintu; úkol v kterémžto naše družina zvoucí se Anwafirin spektakulárně pohořela. Během následujících dnů jsme procestovali zrcadlový svět, osvobodili z něj zlého mága (to jsme ale v tu dobu nevěděli, tenkrát se to zdálo jako dobrý nápad), kterému jsme pak při cestě orientálními kraji měli zabránit v ovládnutí světa.

Zkrátka kovaný fantasy příběh plný klišé, do kterých se organizátoři především v onom zrcadlovém světě cíleně strefovali a tu a tam jej opepřili různými pop-kulturními referencemi. Příběh bylo třeba brát s nadsázkou a též přihlédnout k faktu, že po několik předchozích ročníků byla hráčská sestava velmi stabilní a každý se znal s každým. V některých částech byl sice znát mírný nedostatek cizích postav, z nichž spousta onemocněla, avšak celkově se s tím organizátoři poprali dobře. Nakonec i počasí k nám bylo milostivé.

A jak to celé dopadlo? Po tom neslavném začátku se nám podařilo dostat se do hrdinského tempa. Čaroděj přestal fungovat jako světluška a naučil se i nějaká lepší kouzla; zloděj se naučil, že strkat svojí šikovnější pravou ruku do pastí není zrovna způsob, kterak se dožít důchodu – ano přišel o ní a nějakou chvíli trvalo než mu jí naši léčitelé přišili zpět. Léčitelka si zkusila jaké to je býti mužem – brát si na sebe artefakt, o kterém nic nevím rovněž není bezpečná cesta k stáří. Zaklínač zjistil, že znamení Aard má mnohé použití – například urychlený transport léčitelek přes průrvy (ostatně jistý zaklínač z jiné družiny nalezl též několik netradičních použití, jedno z nich dostalo dokonce přízvisko legendární).

Kromě toho jsem seznal, že kouzelnická hůl by měla být opravdu pevná – to když jsem tu svoji původní zlomil během svěcení prokleté svatyně. Můj kouzelník se pak mimo jiné vyznamenal i při boji s přerostlým pavoukem – zatímco se zbytek družiny snažil neumřít, já se přehraboval v kouzelnické knize a snažil se u všech bohů přeluštit popis zaklínadla vtipně napsaný tajnou abecedou. Velmi trapnou situaci při závěrečném střetnutí sil se zlým černokněžníkem snad raději přeskočím. Dodám jen, že v tu chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že to chrámové okno za mými zády není tak vysoko a že není důležité kam, ale od čeho utíkáte.

Za sebe mohu říct, že jsem si akci užil a rád bych poděkoval všem zúčastněným za projevenou trpělivost s „těmi novými“. Co se týče vhodnosti pro nováčky, troufám si tvrdit, že když víte do čeho jdete a neočekáváte šťastný konec pro celou družinu, nemáte se čeho obávat – ptáte-li se, velké finále přežili jen mág (celkem překvapivě) a zloděj. Dračí Jezdci vám hlavu rozhodně neukousnou a pokusí se vám pomoci, jak jen to půjde. Jen se nesmíte zapomenout občas zeptat. Snad jedinou výtku bych přesto měl; ačkoliv to prý z pravidel pro zaklínače vyplývá, zkouška trav i lektvary obsahují alkohol, což může činit problémy v případě, je-li váš adept na zaklínače zásadový abstinent – bylo by vhodné tento fakt zdůraznit více a vyhnout se tak potenciálně nepříjemným situacím.