Porta Rossa MDVII - Ohlédnutí

„...Vkradla se tiše v noci jako zloděj. A bujaří hodovníci padali jeden po druhém v hodovních síních, zborcených teď krví, a každý zemřel tak, jak právě klesl k zemi; a z ebenových hodin odešel život s životem posledního rozmařilce; a plameny v trojnožkách dohasly a tma a zkáza a Červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.“

E. A. Poe: Maska Červené smrti

Takhle nějak to začalo. Mor, strádání a obléhání francouzskými vojsky tvořily pozadí příběhu několika desítek šťastných, kterým se podařilo uniknout hrozící smrti a skrýt se za hradbami janovské pevnosti Porta Rossa, s nadějí, že další ráno přinese zázrak...

Toto byly jen hlavní linie, které se objevily v larpu Porta Rossa MDVII, pořádaného členy občanského sdružení Rosenthal (kreativní sekci pak tvořili David Wagner, Sarah Komasová a Jiří Rosol) ve dnech 3. - 6. 11. 2011 na hradu Lipnice nad Sázavou. Na čtyři dny se jeho prostory změnily na Janovskou pevnost a hráči odění v dobových raně renesančních kostýmech na jeho obyvatele. Prostředí i atmosféra byly připraveny, stačilo jen začít vyprávět příběh...

Ante portas aneb Přede hrou

Organizátoři nabídli zájemcům okolo stovky předpřipravených postav, které byly rozděleny do několika herních skupin – člověk si tedy mohl vybrat, jestli si chce zahrát někoho z vysoké šlechty, obchodních rodin, nebo zdali ho láká hra mezi žoldnéři, spodinou, nebo zda ho oslovily některé z kultů, které se v pevnosti vytvořily. Každá z postav pak měla svůj osobní příběh, své cíle a touhy.

Na všem bylo možné se s organizátory domluvit a doladit postavu podle chuti – přidat nějaké cíle, některé omezit – tak, aby člověku jeho postava „sedla“. Pravda, sehnat potřebné kostýmy a rekvizity dalo možná práci, ale ze zpráv organizátorů bylo cítit, že se to snažení vyplatí.

Prolog

Po příjezdu na hrad Lipnice nad Sázavou a nezbytném ubytování proběhlo několik workshopů, které značně pomohly k vtažení hráče do děje – probíhalo představování v rolích v rámci jednotlivých herních skupin, mapování prostor celého hradu a také divadelní přehrání nejdůležitějších událostí, které se odehrály přede hrou (zmiňme alespoň skvěle sehranou roztržku o to, zdali přijmout do města papežského legáta či nikoliv). Také došlo na představení jednotlivých kultů a vysvětlení jejich základních myšlenek – člověk tak mohl rázem přemýšlet o tom, jestli nevymění svou křesťanskou víru za jednu z nabízených alternativ.

Hráčům tak bylo umožněno pohodlné splynutí se svými postavami a i celkové poznání janovské pevnosti – hraní rolí se rozjelo již během workshopů a nebylo důvodu, proč v něm přestat.

Drama

Druhý den ráno pak začala samotná hra. Ty z hráčů, kteří ještě nebyli plně srostlí se svou postavou, rychle přesvědčil pohled na nádvoří hradu (nyní už vlastně Porty Rossy). Tam se mezi sebou živě bavilo několik desítek lidí v dobových kostýmech, v rohu secvičovala svou divadelní hru Divadelní společnost mistra Leonarda a okolo hradeb tiše postávalo několik příslušníků sekty Čistých, s bílými maskami přes obličej a těžkými meči u pasu...

Porta Rossa jednoduše ožila. Bylo pak naprosto samozřejmé jít na modlitbu do kaple, kterou vedl papežský legát, poslechnout si nové zvěsti ve věčně plné hospodě nebo jen přemýšlet o své víře kdesi v ústraní. Pokud nastala hluchá chvíle pro některou z postav, bylo možné ji zahnat zhlédnutím divadelního představení, návštěvou pěstních zápasů či poslechem kázání jednoho z kultů.

Atmosféra i možnosti celé hry umožňovaly opravdu mnohé. Jídlo rozdával místní řád mnichů a jeptišek, večerní maškarní bál hýřil barvami, z kázání kultu Plamených šel strach, z potyček od morem nakažených obyvatel okolního Janova tekla krev...

A každá z postav měla ještě svůj vlastní příběh, který se snažila naplnit. Najít své místo v zoufalých časech. Někteří toužili po moci, jiní po penězích, další toužili dosáhnout věčného mládí...

A všichni do jednoho se strachem vyhlíželi, jestli se neobjeví Maska Červené smrti – znamení moru, smrti a zatracení.

Epilog

Je těžké na takto malém prostoru vystihnout všechny úrovně celé hry.

Z mého pohledu (pokud pominu tu práci s organizací, která musela být obrovská) bych vyzdvihl cit organizátorů pro jemné detaily, pro divadelní scény. Také jejich práce se silnými symboly, které vytvořily (láska, smrt, mor a mnohé další) byla z mého pohledu výborná.

Chvíle, kdy se objevila Maska Červené smrti jednoduše braly dech.

Stále se zhoršující situace v pevnosti dávala prostor novým a novým událostem i vztahům. Když poslední den ráno vrazil do pevnosti oddíl říšské pěchoty, jejich příchod byl jednoduše dech beroucí.

Tím však celá hra nekončila. Protože každá hra musí mít svůj velkolepý závěr. A ten přišel.

Kdesi mimo Porta Rossu svitl plamínek naděje – ale bylo třeba se rozhodnout. Našli se tací, kteří zůstali, avšak i mnoho těch, kteří odešli, kamsi pryč, za onou nadějí.

A pro všechny měl Osud (a organizátoři) přichystánu ještě poslední, finální kartu.

Stála za to.

Post Scriptum

Jak jsem již výše napsal, nepostihuje tento článek ani polovinu toho, co vše hra nabídla. Také zahrnuje jen úzký pohled jednoho člena obchodnické rodiny Ciacco. Proto by se zde časem měl objevit i delší článek s pohledy (a připomínkami) dalších účastníků tohoto larpu.

Nyní bych jen rád poděkoval organizátorům Porty Rossy za opravdu unikátní a silný zážitek.

autor článku: Petr „Peldric“ Urban
autoři fotografií: Hač a Patrik