Praha ve steampunk-westernovém kabátě

 Kalendář: Tenkrát v Danielsu - Steampunk larp

„Milý deníčku, ode dneška již vím, kdo je otec dítěte, které  nosím pod srdcem a kterým jsem byla obdařena během posledního Londýnského závodu (tj. když se gentlemani šíleně opíjí, znásilní velké množství přihlížejících dívek a pak vyplení vesnici nedaleko Londýna). Je to bad guy, ale okouzlující. Hodlám si ho vzít.“  

I takhle by mohl vypadat deník jedné z postav, která ožila během steampunk western larpu Tenkrát v Danielsu, který se konal 11.-13.3.2011 v Praze Břevnově. Článek  je dost dlouhý, ale věřím, že si čtenářovu pozornost udrží až do konce.

Neobvyklé od začátku až do konce

Tenkrát v Danielsu byla akce neobvyklá hned v několika ohledech. O jedné zvláštnosti ani většina hráčů nevěděla, neboť se objevila spíše někde v začátku organizace - hra totiž byla vlastně bakalářskou prací. Tím poněkud zřetelnějším, co (v té době teprve potenciální) hráče praštilo do očí, hned jak otevřeli stránky hry, byl herní svět. Larp se odehrával na divokém západě v alternativní steampunkové realitě. Ta v podstatě odpovídá době průmyslové revoluce a viktoriánské éře, je ale plná šílených vynálezů, poháněných párou či (ty drobnější) hodinovými strojky. Steampunk jako pojem se sice již dostává do všeobecného povědomí, ale troufám si říct, že larp na toto téma se u nás konal první. (Doufejme, že ne poslední  ;) ).

Při bližším oh ledání se návštěvník (to tedy zcela klasicky) také dozvěděl, o čem že hra asi tak bude. Náš příběh se odehrával v malém městečku uprostřed Texasu, které kdysi založil kapitán jedné z prvních parovzducholodí po tom, co zde ve velké bouři ztroskot al. Událostmi poslední doby bylo především objevení ropy (které způsobilo mohutné zbohatnutí místního farmáře) a z velmi blízké minulosti pád další vzducholodi.

Další, co se člověk dozvěděl ze stránek hry a co ho na hře mohlo zaujmout, byly neobvykle zkombinované parametry hry - larp byl relativně krátký (několik úvodních hodin v pátek večer, samotná hra cca dvanáct hodin v sobotu), odehrával se uprostřed města a po hráčích byly požadovány kostýmy, které běžně na ulici nepotkáte.  Na málokterém městském larpu bychom mohli zažít takovou krásnou situaci, kdy jsme zoufale hledali po parku trosky vzducholodě a oslovil nás nějaký pán venčící psa se slovy: „Hey, what is it? Steampunk?“

Potom, co tedy b udoucí účastník prolezl stránky horem dolem a vzorově se přihlásil pomocí formuláře přímo na stránkách, nezbylo mu nic než čekat. Pro některé bylo čekání dlouhé, pro některé, kteří dodělávali věci na poslední chvíli (potrefená husa nejvíc kejhá ), dosti krátké, všichni se ale dočkali a vyrazili v inkriminovaný pátek do jedné malé břevnovské hospůdky. Tato krčma byla po zbytek hry především herním saloonem a vykřičeným domem v jednom, v pátek ale především sídlem orgů.

Jde se na to

Když už jsem se přes množství hráčů k organizátorům probojovala, samotná registrace nebyla složitá. Za milý úsměv (neboť registrační poplatek  200 Kč jsem platila už předem) jsem dostala své questy (se kterými jsem byla již seznámená z mailu, ale pro jistotu) a mapu herního území.  Jakožto rozmazlenou dceru kapitána vzducholodě a pravou londýnskou paničku mě nemusela tráp it žádná neveřejná pravidla, za to js em si odnášela slušnou kupičku peněz, kterou se mi rovnou má zlá starší nevlastní sestra pokusila sebrat. (K velkému pobavení organizátorů se jí to nakonec nepovedlo a tak více jak tři stovky v herní měně skončili za mým výstřihem.) Byla tu také možnost dopta t se organizátorů na věci, které nebyly jasné, ale vzhledem k hospodě nacpané k prasknutí a dlouhé frontě hráčů toužící po registraci téměř po celý večer bohužel na rozhovor nebylo příliš soukromí. (Zde stojí za to zmínit, že larp byl dosti rekordní i co do účasti-z padesáti přihlášených hráčů nedorazili pouze dva a navíc se objevili ještě tři předem neregistrovaní.).

Zbraně

U registrace někteří hráči dostali i herní glejty ke svým zbraním a herní munici (znázorněnou buráky-za každý vystřelený  náboj bylo třeba jeden sníst). Ve steampunku se uplatňují především zbraně střelné. A čím že se střílelo? Oblíbené airsoftky na plastové kuličky jsou do města dosti nevhodné a tak se organizátoři rozhodli pro použití zbraní na pěnové projektily (příkladem značka Nerf - znáte z tv :P ). Tyto zbraně se dají sehnat v reálných tvarech, i když v poněkud nereálných barvách (což vyřeší přebarvení) a velikostech (což už se řeší hůř a nakonec působí trochu komicky). Některým účastníkům ani nabídka hračkářství nestačila a přivezli si zbraně vlastní výroby.

Já ale k bojovým účelům zásadně používala sestru a tak jsem se raději vrhla do víru pomalu se rozjíždějící hry - tedy oslav narození starostovy dcery. Pátek měl sloužit především k zjištění kdo je kdo, což sice úplně nevyšlo (ještě druhý den před mší se k nám dobelhal účastník hrající místního barona a zjišťoval, kdo že je vlastně jeho syn, jestli náhodou ne ní v naší skupince vzducholodě a po tom, co jsme mu ho ukázali, se zhrozil), ale hráči se přesto dobře bavili.

Kostýmy

Ač měl můj kostým úspěch, nebyl bezproblémový. S vědomím toho, že jde o steampunk a ne o čistou viktoriá  ns  k o u mó du, opustila jsem dlouhé sukně a košile zapnuté až ke krku. Bohužel, tohoto názoru jsem byla jedna z mála a tak  jse m během pátečního večera asi desetkrát opakovala, že nejsem místní lehká děva, ale dcera kapitána vzducholodě a že je  to nejnovější londýnská móda. Obecně ovšem kostýmová úroveň byla vysoká a často byla radost pohledět. Možná to bylo také tím, že Tenkrát v Danielsu byl jeden z mála larpů, kde džíny byly nejen průměrným, ale při správném doplnění i velmi do brým kostýmem.

Jak se hraje ve městě

Samotná hra pak probíhala v sobotu - pro dobrovolníky (jako třeba pro nás, posádku vzducholodi, která se šla p odívat,  kde že to vlastně spadla) od deseti, bezpodmínečně pro všechny pak v pravé poledne mší v ar eálu Břevnovského kláštera. Probíhala pod širým nebem, přesto však bylo třeba odevzdat zbraně. Reverend Ray, místní duchovní, pronesl krátké kázání a pak už se každý rozešel svým směrem. Moje postava po mši ještě stihla (v rámci svého osobního questu) o bjevit a prohodit pár slov s tím okouzlujícím gentlemanem, který byl otcem dítěte, které čekala. Nevěřila svým  očím, kde se tady z Londýna vzal, ale byl to dozajista on. Organizátoři se samozřejmě postarali i o to, aby to nebylo tak jednoduché. Jakmile má sestra něco zavětřila, téměř se ode mě nehnula na krok. (Teprve o mnoho později jsem se dozvěděla, že jí také kdysi znásilnil a že to se mnou jednou výjimečně myslela dobře). Pak už jsem se se z bytkem posádky vydala najít puškaře a místního mechanika v jednom, aby nám pomohl najít něco mezi zbytky vz ducho lodě.

Došli jsme tak do soukromého bytu kdesi na Břevnově, kde sídlil nejen puškař, ale také doktor, obchodník, redakce herního bulváru a vůbec organizátoři. Pohyb naší skupinky se tak až do večera o mezil v podstatě na cesty ze saloonu do tohoto bytu a zpět. Poté, co jsem místního proutníka konfrontovala s jeho otcovství m a on se mi vysmál do očí, strávila jsem většinu času intrikováním a korigováním situace tak, aby dotyčnému nezbylo nic jiného než si mě vzít. Mezitím ještě probíhaly věci jako sestra, která se do mě pokoušela nalít dryák způsobující potrat či rozhovor s otcem, který se vše dozvěděl. Zkrátka, hra probíhala pozvolna, ale čas nudit se přeci jen úplně nebyl.

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala

Ale nejen já jse m měla neustále co na práci, herních linií bylo opravdu hodně. Ať už to byly zvraty, kterých se účastnila většina hráčů (odpolední přestřelka před saloonem, kde střílel každý na každého a nikdo vlastně nevěděl proč či volba nového starosty), nebo ty soukromé (šerifovy palírny, podle zakladatele města Jack Daniels). Kdo by se přeci jen začínal trochu nudit, mohl navštívit i další herní lokace, kde se také téměř pořád něco dělo. Na herní ploše se vyskytovala také místa jako kostel, nebo vila místního barona. Atmosféru hry neustále podporovala nová a nová vydání Záhrobních News, místních novin, plných nečitelných slátanin ale i zajímavých informací ze hry.

Herně nebo neherně?

Pozorný čtenář si může všimnout, že dost často zaměňuji, co dělala či si myslela má postava s myšlenkami a činnostmi mě jako hráče. Není se co divit, asi nikdo z hráčů nevydržel v roli po většinu doby hry. Dlouhé přesuny a přítomnost reálného světa kolem to dosti znemožňovaly. Vlastně se nedá moc říct, že by hráči z rolí vypadávali, oni do nich spíše vklouz ávali, když bylo třeba a právě proto to ničemu nevadilo. Zážitek pro hráče možná nebyl tak intenzivní a nebylo to tolik osvobozující od reality, zároveň se ale neobjevovali naštvaní hráči, se kterými by si nikdo nechtěl hrát, a díky kterým by přestávali hrát další.

Konec dobrý, všechno dobré

Celá akce skončila asi v jedenáct večer zavřením hospody. New Daniels má poprvé v historii starostku, bestie, která tyranizovala okolí, byla odstraněna a i ta vzducholoď nakonec odlétla. A můj osobní quest? K svatbě nakonec došlo (i když pouze v herní rovině), nicméně byla neúspěšná. Budoucí otec zvládl vše zařídit tak, aby mohl říct ne. Moje postava tedy zhrzená odlétla se vzducholodí a kdo ví, třeba se v příštím ročníků vrátí i s prckem zle pom stít…

Nějaké to zhodnocení na závěr

Podle mě a toho, čeho jsem si stačila všimnout, byla celá hra především  ve znamení pohody a prvního jarního sluníčka. Důležité také je, že larp opravdu fungoval a kiksy organizátorů, i když jistě nějaké byly, nevypluly příliš na povrch a hra příjemně plynula. Nikdo se nevztekal, ani se neobjevil žádný velký pistolník, který by vraždil lidi na potkání. Ať už to bylo dobrou partou hráčů, pěkným počasím nebo umem organizátorů, dopadlo to velmi dobře. Larp navíc přinesl mnoho nových nápadů a neobvyklých prvků. Doufejme tedy, že organizační tým bude tato aura provázet i nadále a uvažovaný další ročník udrží vysoko nasazenou laťku.

foto: Dráče, Patrik