LARP a právní předpisy ČR


Výstupy Odrazu - Posted on 30 June 2011

Autor: Mgr. Jakub Šváb

Úvod

Svou přednášku jsem se rozhodl zaměřit na problematiku postavení larpu v rámci právního řádu České republiky a na to, jak se aktuálně účinné právní předpisy dívají na larpu podobné aktivity.

V rámci přednášky posluchačům tedy přiblížím právní povahu larpu v rámci jednotlivých právních odvětví a též se zastavím u postupů, které je třeba použít, aby bylo možné LARP legálně zorganizovat. Tyto modelové postupy pak následně konfrontuji s realitou současného pořádání larpů, závěrem bude ponechán prostor k diskusi.

Na tomto místě těba uvést, že se jedná o přednášku primárně zaměřenou na laickou veřejnost. I přesto, že se vynasnažím, aby přednáška samotná byla přínosná též pro právně vzdělané posluchače, tito tedy budou muset počítat se skutečností, že informace přednáškou předané budou sdělovány do jisté míry „neprávnickým jazykem“ tak, aby byly co nejsrozumitelnější a bylo tudíž dosaženo žádoucího výsledku co se předání informací širší veřejnosti týče.

Na závěr tohoto stručného úvodu též upozorňuji, že jsem sice absolventem právnické fakulty, nicméně s diplomem jsem neobdržel patent na univerzální výklad právních norem. Přednáška tedy bude reflektovat především můj výklad právních norem opřený do nejvyšší možné míry o soudní rozhodovací praxi a aplikační praxi správních orgánů. Jak v rámci přednášky (v pro tento účel vymezeném čase), tak mimo ni proto přivítám možnost diskuse o předestřených tématech a pokud se dle názoru posluchačů snad budu mýlit, v případě přesvědčivé argumentace nemám problém se změnou na přednášce předloženého závěru a případnou budoucí korekcí textu.

Je třeba mít na paměti, že právo je věda argumentativní a velmi dynamická. Celý jeho smysl tedy spočívá na výkladu norem a aktualizacích právních předpisů. Proto doufám, že pro posluchače a čtenáře nebude tento stručný exkurs definitivním bodem ve zkoumání předložené problematiky, ale počátkem pro zkoumání hlubší a v budoucnu se tak této přednášce dostane konfrontace nejen s aktualizovanými předpisy, ale též s hlubšími odbornými závěry, než jaké vám v rámci přednášky předestřu se svými stále ještě omezenými schopnostmi.

 

I. Larp a právo obecně

K tomu abychom mohli začít larp zkoumat z pohledu právních kriterií si nevyhnutelně budeme muset larp nějakým způsobem vymezit. Jak ale najdeme definici dostatečně přijatelnou, aby o ní nebylo sporu?

Někteří larpoví teoretici v ČR již publikovali příspěvky na toto téma v různých médiích1), definici najdeme též na internetovém portálu wikipedia.org, mezi dalšími jazyky též v češtině. V množství definic a přístupů k jejich určení je však téměř vyloučeno, aby se na definici spolehlivě shodli všichni larpaři a larpoví teoretici. Dovolím si proto ten luxus a vymezím larp tzv. konotativním přístupem s tím, že i když budu larp určovat výčtem prvků, nestanovím žádnou konkrétní definiční větu, ale zůstanu pouze u tohoto výčtu prvků, společných ve větší či menší míře všem definicím.

Ze znaků společných všem definicím lze vymezit tyto:

  • larp je volnočasovou či vzdělávací aktivitou
  • larp je druh dramatické hry
  • larp je založen na zážitcích a prožívání účastníků
  • larp je produktem kolektivní snahy účastníků o ztělesnění herních rolí
  • larp má vymezená pravidla a herní reálie

Pokud přijmeme tyto prvky jako definiční znaky larpu, máme tedy pracovní definici larpu hotovou. Jak se však tato pracovní definice promítne do práva a právních předpisů? A jak právo samotné nahlíží na larp v obecné rovině?

Pro právní veřejnost je larp víceméně neznámým pojmem, larpová veřejnost typicky larp řadí mezi volnočasové aktivity pro děti a mládež. Toto zařazení by se mohlo zdát správné, ale nejprve si musíme odpovědět na otázku, jak jsou takové aktivity definovány. A tady se objevuje poměrně zajímavý problém – v žádném právním předpisu definici takových aktivit nenalezneme. Jak si tedy k takové definici pomoci, když ani právní literatura nenabízí dostatečně konzistentní definici těchto aktivit? Podívejme se tedy do dostupných, aktuálně účinných právních předpisů a pokusme se najít zmínky o těchto aktivitách.

Vzhledem k předpokládané povaze larpu jako volnočasové aktivity pro děti a mládež se jeví na místě nahlédnout nejprve do Školského zákona2). Zde v textu nalezneme pouze stručné odkazy na podobné aktivity, konkrétně v § 117 a 118 pojednávajících o školských výchovných a ubytovacích zařízeních, resp. školských zařízeních pro zájmové vzdělávání. Zákon konkrétně přiřazuje k těmto zařízením zajišťování zotavovacích pobytů dětí a žáků (§117), resp. tématických rekreačních akcí (§118). S obdobným pojmem pracuje též hygienicko-právní úprava takových aktivit3), definující hygienické standardy pro tzv. zotavovací akce pro děti. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí4) pak pracuje s pojmem tzv. výchovně rekreačních táborů pro děti (§43). Jiné bližší specifikace těchto aktivit však v právních předpisech nenalezneme. Původně plánovaný Zákon o práci s dětmi a mládeží byl již v návrhové fázi tolikrát zkritizován, upravován a přepracováván, až ho vláda nakonec definitivně smetla ze stolu5) a žádný jiný právní předpis podobného druhu od té doby schválen nebyl.

Nezbude nám tedy než se spolehnout na odvozené dokumenty publikované vládou. Jako takový dokument je třeba zmínit především tzv. Národní program rozvoje vzdělávání (NPRV), reprezentovaný tzv. Bílou knihou, která samotná je víceméně převzetím textu zpracovaného orgány EU, konkrétně úřadem evropského komisaře zodpovědného za školství. Než se na tento text podíváme blíže, je však třeba upozornit na skutečnost, že NPRV není právně závazný a ani jeho definice tedy není zavazující.

NPRV v textu Bílé knihy6) pojednává o budoucí koncepci „zájmového vzdělávání a využívání volného času“, přičemž zájmové vzdělávání je v textu definováno jako:

„...souhrn výchovně vzdělávacích, poznávacích, rekreačních a dalších systematických, ale i jednorázových činností a aktivit, směřujících k účelnému a efektivnímu naplnění volného času...“

Text dále k tématu uvádí, že taková aktivita

„...vede účastníky k seberealizaci a sebepoznání, objevování vlastních schopností a jejich rozvíjení. Tím se podílí na kultivaci osobnosti, na rozvoji talentů a vede k vytváření a utužování sociálních vztahů a vazeb.“

Text dále hovoří o nutnosti kontaktu s přírodou při takových aktivitách a též předkládá čtenáři vhled do současné situace mimoškolního vzdělávání a výchovy a budoucí možnosti a doporučení. Pokud tedy porovnáme definiční prvky zájmového vzdělávání a využívání volného času uvedené v Bílé knize NPRV, lze usoudit, že larpy jsou součástí právě této skupiny aktivit. Pokud pak uvedeme tyto skutečnosti do širší souvislosti s aktuálně účinnou právní úpravou, dospějeme k závěru, že zařazení larpu mezi volnočasové aktivity pro děti a mládež je teoreticky v souladu s existujícími právními předpisy, ačkoliv tyto předpisy zároveň vykazují značný rozptyl v používaných pojmech.

Nakonec, pokud definici v Bílé knize porovnáme s naší pracovní definicí larpu, resp. Pokud se pokusíme podřadit pracovní definici larpu pod definici zájmových volnočasových aktivit v Bílé knize, můžeme naši definici larpu ještě poněkud upřesnit.

Definitivní výsledek tohoto našeho pokusu lze pak shrnout do následujícího tvrzení:

„Z právního pohledu je larp zájmovou vzdělávací a výchovnou aktivitou určenou převážně pro děti a mládež, zaměřenou na volnočasovou kolektivní dramatickou hru se stanovenou organizací, různě vymezeným programem a individuálně definovanými reáliemi každé jednotlivé hry.“

Při použití takové definice (pokud se ji v tomto znění rozhodneme akceptovat) tedy lze larp uznat jako platnou součást vzdělávacího systému ČR, se všemi výhodami (a nevýhodami) z toho vyplývajícími.

Taková definice nám však stále neobjasňuje některé z právního pohledu důležité otázky. Především, jaký je vztah mezi organizátorem a hráčem? Jak lze vymezit odpovědnost organizátora z právního pohledu? A je vůbec larp v aktuální podobě legální aktivitou? Na tyto otázky se pokusím najít odpověď v následujících kapitolách.

 

II. Larp z pohledu soukromoprávního 

V předchozí části jsem rozebral larp z právního pohledu obecně, v této pasáži se pokusím přiblížit možné pohledy právní teorie na larp jako právní vztah mezi hráčem a organizátorem. Předem varuji, že tato část bude spíše teoretickým právním pojednáním, proto pokud kohokoliv z vás přestane tato pasáž zajímat, klidně ji přeskočte a navažte až kapitolou III.

Pro začátek si zrekapitulujme výstup z předchozího textu a definujme pojmy. Larp jsme si v předchozí pasáži definovali jako součást zájmových vzdělávacích a výchovných volnočasových aktivit, tedy oblasti spadající do působnosti MŠMT7). To nám však nedává žádnou odpověď na otázku, jaký právní vztah je účastí na akci založen mezi hráčem a organizátorem.

Pro nalezení takové odpovědi tedy budeme muset larp přezkoumat z pohledu tzv. soukromého práva. A cože vlastně to soukromé právo je? Existuje hned několik definic tohoto pojmu8), pro zjednodušení použiji k přiblížení pojmu definici nejstarší od starořímského právníka Ulpiána, který vymezil soukromé právo jako právní oblast s převahou zájmu soukromých osob a proti ní právo veřejné jako oblast s převahou zájmu veřejného. Moderní právní věda mezi odvětví soukromého práva řadí například občanské, obchodní, rodinné či pracovní právo, tedy právní oblasti založené na rovnosti stran právních vztahů a smluvní a volní svobodě.

Pokud tedy z tohoto úhlu pohledu zkoumáme larp jako právní skutečnost, zakládající vztah organizátora a hráčů, dojdeme k závěru, že vzhledem k nepřítomnosti veřejného zájmu v tomto právním vztahu se o soukromoprávní vztah jedná, přičemž selský rozum postačí k tomu, abychom tento vztah označili za smlouvu, kdy hráč se zavazuje účastnit se hry a zaplatit poplatek a organizátor se zavazuje umožnit hráči účast na hře, jejíž uskutečnění zajistí.

Jak ale takovou smlouvu klasifikujeme z pohledu právních předpisů? Pokusme se na tuto otázku odpovědět, ačkoliv nalézt právě tuto odpověď bude těžší, než se může zdát.

Vzhledem k povaze vzájemných práv a povinností organizátora a hráče se zdá jako nejbližší smluvní typ smlouva o dílo, a to podle občanského zákoníku9). Další možností je posouzení tohoto vztahu jako smlouvy příkazní. Porovnejme tedy vztah hráče a organizátora s uvedenými smluvními typy občanského práva.

Smlouva o dílo je založena na vztahu, ve kterém se zhotovitel zavazuje zhotovit na příkaz objednatele podle jeho pokynů konkrétně určené dílo. Dílem se přitom rozumí určitý pracovní výsledek, který obvykle má hmotnou povahu, spočívá ve zhotovení věci, opravě nebo úpravě, vyloučeno není ani zničení, ale také nehmotný charakter10). Tato definice celkem koresponduje se vzájemnými právy a povinnostmi stran na larpu. Nebo ne?

Bohužel to tak jednoznačné není. Předně, soudní praxe spojuje s pojmem dílo jako předmět smlouvy o dílo pouze hmotný výsledek sjednané pracovní činnosti, např. autorské dílo podle autorského zákona (tedy i pěvecké vystoupení atp.) klasifikuje jako smíšenou smlouvu. A také je třeba uvést, že stejně jako organizátor se zavazuje zajistit uskutečnění larpu, hráč se zavazuje, že v rámci organizátorem nastavených pravidel provede vlastní dílo – ztvárnění postavy. Tím se navíc dostáváme k problému zhotovení díla. Larp totiž netvoří pouze organizátor, ale i dost často i hráči samotní a nelze tedy jednoznačně vymezit, kdo je zhotovitel a kdo objednatel. Smlouvu o dílo tedy z našeho průzkumu vyřadíme.

Pokud porovnáme vztah organizátora a hráče se vztahem založeným příkazní smlouvou, dojdeme k obdobnému závěru. Příkazní smlouvou se příkazník zavazuje pro příkazce opatřit určitou věc nebo vyřídit určitou záležitost. Příkazce a příkazníka však v tomto vztahu nelze jednoznačně určit, ať už při zhodnocení, kdo čí pokyny vlastně v tomto vztahu následuje, nebo kdo pro koho vlastně obstarává určitou věc či záležitost. Larp, jak jsem již uvedl, je kolektivní dílo hráčů a organizátora, a proto ani příkazní smlouva neodpovídá přesně povaze smluvního vztahu založeného larpem.

Tento vztah tedy neodpovídá žádnému smluvnímu typu upravenému občanským zákoníkem. Jedná se pak ale stále ještě o smlouvu? Jedná.

Jak již bylo uvedeno výše, soukromé právo, tedy i občanské právo je založeno na principu smluvní a volní svobody. Jejím vyjádřením je všeobecně známá věta „Je dovoleno vše, co není zakázáno.“ Tento přístup k občanskoprávním vztahům má ostatně též oporu v samotném občanském zákoníku11) a není tedy na překážku, pokud strany uzavřou smlouvu v zákoně neupravenou, pokud tato zákonu neodporuje nebo není v rozporu s dobrými mravy12).

Z toho tedy vyplývá, že smlouvu mezi účastníkem a organizátorem o účasti na larpu lze uzavřít s jakýmikoliv podmínkami, na jakých se strany dohodnou, pokud tyto budou odpovídat základním principům smluvního a obecného práva. Zároveň se tak nabízí organizátorovi jasná možnost v rámci této smlouvy upravit podmínky, jak to bude vyhovovat zejména jemu. Hráč pak má možnost pouze takovou smlouvu odmítnout a larpu se tedy neúčastnit. Toto omezení se sice může jevit jako porušení zásady rovnosti, nicméně v praxi je běžné, že zásada rovnosti a smluvní svobody se u hospodářsky slabší strany projeví pouze možností odmítnout uzavření smlouvy. Druhou stranou mince však je, že každý organizátor má zájem na obsazení svého larpu kvalitními hráči a jejich spokojenosti na akci. Nelze tedy do budoucna ani zcela vyloučit ochotu organizátorů smluvní podmínky upravit a v případě některých hráčů dokonce smlouvu upravovat na míru. Je navíc třeba poznamenat, že smluvní vztah stran není upraven pouze smlouvou samotnou, ale též podmínkami účasti na akci, řádem akce, pravidly akce a dalšími dokumenty. V případě písemného sjednání smlouvy je ale třeba na tyto dokumenty odkázat (nejlépe konkrétně), pokud totiž dojde ke sporu, bude závaznost těchto podmínek vy smyslu hráčovy obeznámenosti s nimi a jeho souhlasu s nimi těžko prokazatelná a argument konkludentního souhlasu13) před českými soudy svázanými mnohdy až přepjatým právním formalismem dle mého názoru nemá moc šancí na úspěch.

Je však třeba mít na paměti, že smlouva je prokazatelná potud, pokud je prokazatelné její uzavření oběma (či více) stranami, tedy pokud lze prokázat, že obě strany souhlasily svobodně a bez nátlaku se všemi podmínkami smlouvy a o existenci vyjádření souhlasu nemůže být sporu.

Právní teorii stačí k uzavření smlouvy vzájemný projev vůle stran, kdy smlouvu lze uzavřít písemně, ústně i konkludentně. Opět si ale dovolím poukázat na formalismus ovládající rozhodovací praxi, z médií dobře známé jsou i případy kdy soud jako důkaz nebyl ochoten akceptovat ani notářsky neověřenou písemnou smlouvu a z vlastní (ač krátké) praxe v advokacii znám několik případů, kdy k průkazu existence písemného dokumentu bylo dokonce třeba zajistit svědecké výpovědi více osob.

Laicky řečeno tedy jakožto autor-právník doporučuji všem organizátorům, aby v budoucnu uzavírali s hráči takovou dohodu pokud možno písemně a uchovali vždy nejméně jednu verzi podepsanou hráčem na této listině přesně určeným. Stejně tak doporučuji, aby každý hráč obdržel svou kopii smlouvy podepsanou organizátory či organizátorem s podpisovým oprávněním a aby ve smlouvě byl jednoznačně obsažen též odkaz na všechny dokumenty, kterými by se hráč měl v rámci hry řídit, popř. aby byly seznámení a souhlas hráče s pravidly neobsaženými ve smlouvě řádně zaznamenány.

Samostatnou kategorií soukromoprávních vztahů jsou pak vztahy vycházející z osobnostních práv jedince a práv k duševnímu vlastnictví. Tato otázka zatím v rámci larpů nebyla příliš řešena, což může v konečném důsledku znamenat značné riziko jak finanční, tak z trestněprávního hlediska. Nebudu se však zabývat všemi detaily práva duševního vlastnictví a osobnostních práv, jedná se o oblast příliš komplexní i pro právníky samotné a neprávnické posluchače by tudíž taková přednáška mohla spíš mást a nudit, než přinést žádoucí informativní výsledky. Proto se v této sféře omezím pouze na několik základních varování:

  • Pozor na autorská práva k hudbě!!! OSA, INTERGRAM a další kolektivní správci práv nikdy nespí a pokuty, které udílejí, rozhodně nejsou zanedbatelného rozsahu!!!

  •  Pokud nesouhlasíte se zveřejněním svých fotek, máte právo se tomuto zveřejnění bránit na základě právních norem ochrany osobnosti14). Výjimkou z tohoto pravidla je použití těchto fotek mj. pro umělecké účely, tedy pokud akceptujeme larp jako uměleckou formu, užití fotky v rámci (a pouze v jeho rámci!) larpu není vázáno na souhlas fotografovaného. Tento souhlas lze mj. začlenit do smlouvy hráč-organizátor nebo do dalších podmínek vztahu hráč-organizátor. Stejná výjimka se vztahuje na tiskové či zpravodajské použití.

  •  Pozor na užívání názvů a označení, které jsou registrovanými ochrannými známkami! Porušení práv z ochranné známky či zneužití cizí ochranné známky může mít zásadní následky a neváže se na něj výjimka vztahující se k osobnostním právům. Na druhou stranu ne všechny pojmy a názvy označené jak TM jsou skutečně registrovány, proto pokud chcete svůj larp zasadit do známého settingu, doporučuji zkontrolovat databáze dostupné z webu www.upv.cz a ověřit všechny pojmy, názvy a jiné známky, které hodláte využít.

  •  Raději se vyhněte se vyobrazování grafických ochranných známek na webu akce, jejich používání na materiálech a užívání (částí) literárních textů bez řádné citace či uděleného souhlasu autora. I za předpokladu, že dílo není chráněno ochrannou známkou, je totiž chráněno jako autorské dílo a jeho zneužití bez souhlasu autora může mít opět dalekosáhlé následky. Zpravidla však zřejmě nebude takový problém s autorem se domluvit, popř. dílo řádně ocitovat (nejlépe obojí).

  •  O promítání filmů a zneužívání softwaru v rámci larpu se raději vůbec nebudu zmiňovat, mediální kampaň je v tomto směru dostatečně silná. Bylo by zřejmě možné uspořádat projekci filmu, k tomu by však bylo třeba uzavřít podlicenční smlouvu s distributorem, kdy ty levnější sazby za jeden film začínají na 1600 Kč. Pokud však má organizátor akce o něco takového zájem a je ochoten tuto částku zahrnout do rozpočtu, není důvod komukoliv cokoliv rozmlouvat. Obdobná licenční pravidla se vztahují též na užití softwaru.

Závěrem dodám, že není až tak problém porušit hned několik zde uvedených práv naráz, proto si dávejte dobrý pozor na všechny výše uvedené skutečnosti.

 

III. Larp z pohledu orgánů veřejné moci 

Jak vyplývá z předchozích kapitol, pojem larp sám o sobě nemá žádný právní význam, právní význam mu propůjčuje až jeho zařazení do systému právních předpisů a právních institutů definovaných právním řádem země konání larpu, v tomto případě České republiky.

Pokud tato východiska přijmeme jako základ pro výklad v rámci této kapitoly, je celkem jasné, na co se tato kapitola zaměří – na vztah orgánů veřejné moci k zájmovým a vzdělávacím volnočasovým aktivitám dětí a mládeže. Bude přitom třeba též poukázat na rozdíly ve vnímání takových aktivit podle toho, zda jsou určeny osobám mladším či starším patnácti let.

V případě alternativy druhé upozorním opět na skutečnost, že takové akce se řídí poněkud jiným, mnohem přísnějším právním režimem15) a v praxi se s nimi proto příliš často nepotkáte, pokud se osoby mladší 15 let na akci vyskytují, tak zpravidla na zapřenou. Problémy též může zdánlivě vyvolat rozdíl v určení dítě-mladiství, tedy zákon č. 106/2001 Sb. vs. Trestní zákoník. Dítě podle správně-zdravotní úpravy je určeno hranicí 15 let, což odpovídá hranici trestní odpovědnosti. Další kategorií ovšem je mladistvý, vymezený trestněprávní úpravou rozpětím 15-18 let věku, kdy mladistvý je sice trestně odpovědný, ale posuzování této odpovědnosti vykazuje řadu odchylek, zejména z důvodu zvláštní právní úpravy pro soudy pro mladistvé16). Odpovědnost organizátora za osobu svěřenou mu do péče je vůbec poměrně specifickým problémem, její případné zanedbání může mít závažné trestněprávní důsledky a proto nelze než doporučit potenciálním organizátorům, aby nepřivírali oči a osoby pod 15 si na akce raději nepouštěli, vyvarují se tak celé řadě nevyžádaných a zbytečných rizik.

Způsobilost k právním úkonům ve smyslu zda mladistvý může uzavřít smlouvu či nikoliv naopak může být předmětem právní diskuse. Občanský zákoník tuto možnost nevylučuje17) a dle mého právního názoru by tyto smlouvy byly uznatelné jako platné, ovšem soudy zpravidla takové smlouvy neakceptují (i když jsou výjimky) a dokážu si představit i naprosto odlišné právní názory na tuto otázku, proto se nebudu pouštět do polemiky a doporučím uzavření takové smlouvy buď přímo s plně způsobilou osobou, nebo s osobou, které byla opatrovníky mladistvého udělena (písemná) plná moc k zastupování mladistvého. Já osobně si ovšem dovedu představit jak mladistvého blíže 18. roku jednajícího samostatně, tak např. zletilého vedoucího skupiny jednajícího za členy skupiny, kteří nedosáhli plné zletilosti.

Vzhledem k problémům uvedeným výše se tedy zde budu primárně zabývat variantou první, tedy akcí s účastí osob starších patnácti let. V takovém případě se v principu jedná o shromáždění osob, nikoliv však o veřejné shromáždění dle zákona o právu shromažďovacím18). Přímo v zákoně uvedenou výjimku o shromáždění za účelem poskytování služeb lze totiž vztáhnout též na larp, ostatně definici shromáždění dle tohoto zákona najdeme již v §1 odst. 2 a larp se do ní „vejde“ jen těžko.

Žádný obecně závazný předpis upravující kulturní a zábavní akce pořádané na veřejných prostranstvích však v českém právním řádu nenajdeme. Existuje tedy nějaká právní úprava, jejímž režimem by se pořádání těchto akcí řídilo?

Odpověď zní ano, a to ve formě obecně závazných vyhlášek, jimiž obce19) zpravidla upravují pravidla konání těchto akcí v oblasti spadající do jejich místní působnosti coby samosprávného úřadu. V každé takové vyhlášce jsou stanoveny bližší podmínky, které je třeba splnit, pokud taková akce má být uspořádána v souladu s místními předpisy. Tyto podmínky se však poněkud liší, i když některé body jsou všem takovým vyhláškám společné. Takovými společnými body jsou typicky ohlašovací povinnost organizátora místně příslušnému úřadu ve vyhláškou stanovené lhůtě a úprava podmínek pro pořádání těchto akcí mimo uzavřené prostory v době nočního klidu. Jelikož však z nich nelze vyvodit žádné univerzální pravidlo, doporučuji vždy zjistit, která obec má místo konání larpu ve své působnosti a prostudovat příslušnou vyhlášku tuto oblast upravující20).

Navíc, pokud se jedná o úpravu kulturních a zábavních akcí na veřejných prostranstvích, je třeba též uvést, že tyto vyhlášky, resp. komentáře a důvodové zprávy k nim specifikují tyto akce jako akce veřejnosti přístupné, kdy v některých případech jsou výslovně vynechávány akce soukromé. Soukromou akci si zřejmě všichni dokážeme představit, jako obecná kriteria uvedu jen akci uzavřeného okruhu osob na soukromém pozemku.

Zvláštní kapitolou jsou pak užívání pyrotechniky na veřejných akcích a chování v lese. Užívání pyrotechniky zpravidla upravují stejné vyhlášky upravující kulturní a zábavní akce, chování v lese upravuje lesní zákon21), konkrétně ustanovení §20.

Alespoň prozatím stále okrajově též upozorním, že larp jakožto výdělečnou činnost může provozovat pouze osoba s vhodným živnostenským oprávněním22), popř. též občanské sdružení23), pokud tato činnost není spojena s hlavní činností či neplní faktickou funkci hlavní činnosti takového sdružení. Laicky shrnuto je předpokladem pro legální výkon takové činnosti IČ a DIČ, tedy podnikatelská a daňová registrace. Samozřejmě je třeba akci řádně zaúčtovat a zdanit.

Závěrem je třeba uvést, že larp pořádaný v ČR se řídí všemi předpisy tvořícími právní řád ČR, a účastníci i organizátoři tedy jsou povinni chovat se tak, aby neporušovali platné předpisy, ať už trestní, přestupkové či jiné veřejnoprávní. Veškeré aktivity s akcí spojené jsou samozřejmě v mezích těchto předpisů kontrolovatelné orgány veřejné moci a jakékoliv porušení, např. z pohledu živnostenského zákona24), může být přirozeně příslušnými orgány postiženo.

 

IV. Realizace larpu z pohledu právních norem 

V předchozích kapitolách jsem se zaměřil na specifikaci larpu jako pojmu z pohledu právní teorie a právních předpisů. V této kapitole vám hodlám stejným způsobem přiblížit samotnou realizaci larpu a možné modely, které lze aplikovat do praxe.

Jak plyne z předchozího výkladu, larp je z veřejnoprávního pohledu vnímán jako výchovná a vzdělávací volnočasová aktivita podle správního práva, nebo též více obecně jako kulturně-zábavní akce podle podzákonných předpisů samosprávy. Ze soukromoprávního pohledu lze pak larp vnímat jako smlouvu podle §51 Občanského zákoníku, vyjadřující vůli několika osob k uspořádání a realizaci konkrétně určené dramatické hry.

Z těchto pohledů tedy vychází jako modelové přístupy dvě základní možnosti – soukromá akce a veřejnosti přístupná výchovně-vzdělávací akce. Podívejme se teď na tyto dvě varianty blíže a vzájemně je porovnejme.

Larp uspořádaný jako soukromá akce má jistě celou řadu výhod. Předně, takovou akci z teoretického pohledu není třeba hlásit25), a pokud už taková povinnost vyplývá z příslušné vyhlášky, taková akce nebude předmětem povolování příslušným samosprávným orgánem26). Další výhodou je bezproblémová možnost distribuce potravin, včetně alkoholických nápojů, mezi účastníky akce. Pokud se skutečně bude jednat o distribuci pouze mezi účastníky jako konkrétně vymezeným okruhem soukromých osob, není k této distribuci27)třeba živnostenské oprávnění. Režim soukromé akce má však i své nevýhody. Předně v případě soukromé akce není přípustné, aby veřejnost měla volný přístup na akci. Zúčastnit se akce by tedy v takovém případě mělo být možné jenom na přihlášku a účast by měla být co nejvíce uzavřena, aby bylo jasně patrné, že akce je určena pouze pevně dané skupině osob. Dalším omezením je pak prostor, kdy v případě plného režimu soukromé akce by se celý larp musel odehrát na soukromém pozemku či soukromých pozemcích a nijak svým děním fyzicky nezasahovat na pozemky pro larp nezapůjčené/nepronajaté. Dále podmínky nočního klidu (22-6 hodin) se vztahují i na soukromé akce a rušení nočního klidu je tudíž postižitelné, pokud akce tento klid ruší v obytné zóně28). Nakonec je též třeba upozornit na úpravu lesního zákona, kdy v tomto předpisu vymezený právní režim se vztahuje i na lesy soukromé a je tedy třeba za všech okolností dodržovat zákonem stanovené podmínky pro užívání lesa, zejména z hlediska manipulací s otevřeným ohněm. Stejně tak je třeba i v případě soukromé akce tuto oznímit místně příslušnému orgánu státní správy lesů a tomuto orgánu v případě nutnosti poskytnout potřebnou součinnost. Jako poslední a možná nejzásadnější nevýhodu je pak třeba uvést nutnost co nejpřesněji vymezit vztah organizátora a hráčů smluvně, jelikož právě v rámci soukromé akce převažuje smluvní režim nad režimem zákonným a organizátor má vůči hráčům jen takovou odpovědnost, jakou si mezi sebou sjednají, stejně jako hráči vůči organizátorovi. Organizátor se navíc smluvně zavazuje k užívání pozemků a ručí tedy v zákonném či sjednaném rozsahu za jemu svěřené věci.

V porovnání se soukromou akcí by se v kontextu předchozího odstavce mohlo zdát, že veřejná volnočasová akce je v nevýhodě. Pokud se však podíváme blíže, není toto porovnání zdaleka tak jednoznačné. Veřejná volnočasová akce sice postrádá výhody soukromosti, tedy téměř dokonalé uzavření akce například pro veřejnoprávní kontrolu29)či jiné veřejné zásahy do dění na akci, na druhou stranu však má vlastní výhody a postrádá některé z nevýhod soukromé akce. Z těchto výhod je třeba upozornit především na pevnější a přesněji vymezený právní režim, kdy – jak již bylo zdokumentováno výše – takové akce mají v různých podobách určité zakotvení v právním řádu ČR. Tento určený a specifikovaný právní status je pak důvodem a zdrojem další, oproti soukromým akcím stěžejní výhody – pro veřejnost určená volnočasová aktivita (zvláště pokud je zaměřena na mládež) má mnohem větší šanci získat prostředky na svou organizaci z veřejnoprávních a neziskových zdrojů30), kdy šance soukromých akcí na takovou podporu jsou spíše na procentuální úrovni statistického omylu či zázraku. Na druhou stranu však tento právní status má i stinnou stránku, a to přísnější právní režim, definovaný veřejnoprávními předpisy31), zejména ve vztahu k odpovědnosti organizátora, kterou tyto předpisy mohou upravovat. Další zásadní nevýhodou použití tohoto modelu je odlišná odpovědnost organizátora za chování hráčů na akci. Zatímco v rámci soukromé akce lze tuto odpovědnost vůči třetím osobám zpochybnit či pozměnit dohodou účastníků, u veřejné volnočasové akce tato možnost odpadá, resp. je značně limitována skutečností, že vůči orgánům veřejné moci bude organizátor vždy osobou odpovědnou za akci.

Závěrem této kapitoly uvedu, že rozlišení těchto modelů samozřejmě není absolutní. Většinou se setkáme s akcemi spojujícími prvky soukromých a veřejných akcí a vyhraněný model by se ostatně nemusel ukázat ani praktický, obzvlášť vzhledem k potřebě spojit jak kvalitní úpravu vztahů hráč-organizátor, tak i možnost zisku grantů a dotací.

 

V. Realizace larpu v současné praxi 

V poslední části svého příspěvku se pokusím uvést některé právně problematické body v současné praxi larpové organizace, přiblížím vám možnosti, jak tyto problémy „vyřešit“ z právního pohledu a nakonec uvedu několik závěrečných rad shrnujících celý text.

V předchozí kapitole jsem předestřel určité právní modely, které se jeví jako právně optimální pro organizaci larpu. V praxi se však ale dost často setkáváme s mnohdy dost zásadními odchylkami. Tyto odchylky jsou zpravidla pouze systémově-organizačního rázu, mohou ale znamenat též odchylku právní a v některých případech dokonce mohou vést až k porušení právních předpisů. Z těchto problematických bodů se v tomto textu zaměřím na následující:

  •  Neohlášení akce splňující podmínky veřejné akce – tento nešvar už sice mezi organizátory není tak častý jako dříve, nicméně stále se můžeme setkat s problémem, že některému z orgánů, které by měly být na konání akce upozorněny, zkrátka organizátor akci zapomene ohlásit. Tedy jen pro shrnutí: akci splňující podmínky veřejné akce je třeba nahlásit v příslušnou vyhláškou stanovené lhůtě městskému úřadu. Pokud se část akce bude odehrávat v lese, je třeba obdobným způsobem ohlásit akci místně příslušnému orgánu státní správy lesů v souladu s ust. §20 odst. 5) lesního zákona. Osobně doporučuji akci nahlásit též místně příslušným policejním orgánům, i když tuto povinnost místní vyhlášky v mnoha případech přenáší na příslušný obecní úřad. Neohlášení akce je pak případně postižitelné dle ust. §53 odst. 1) písm. p) lesního zákona pokutou až do výše 15 000 Kč32), v případě neohlášení místně příslušnému úřadu územní samosprávy pak dle ust. §47 odst. 1) písm. g) zákona o přestupcích33), popř. dle ust. §46 zákona o přestupcích, s pokutou až 50 000 Kč, resp. 30 000 Kč. Zdá se to tedy jako drobnost, nicméně sami si spočítejte, jakou část rozpočtu akce by pokuta v plné výši pohltila.

  •  Nedostatečný úklid po akci – opět je v první řadě třeba říci, že s nedostatky v úklidu po akci se už setkáme zřídka, s čím je ale možné se čas od času setkat, je nesprávné zbavování se odpadu, a koneckonců ne vždy je úklid po akci proveden stoprocentně, i když málokterý organizátor by si toto v dnešní době dovolil zanedbat. Nedostatečný úklid je postižitelný dle ust. §47 odst. 1) písm. d) zákona o přestupcích, v případě znečištění lesa dle ust. §53 odst. 1) písm. r), s pokutou až do výše 20 000 Kč, resp. 15 000 Kč. Tzv. černou skládku, tedy nesprávné zbavení se odpadu pak upravuje ust. §47 odst. 1) písm. h) s postihem až 50 000 Kč. Zvláštním problémem je pak případné spálení odpadu. V tomto případě platí, že podle §16 odst. 1) písm. c) zákona o odpadech34)je původce odpadu povinen odpad k likvidaci předávat pouze osobám k tomu oprávněným dle tohoto zákona. Dle zákona o požární ochraně35)v souvislosti s výkladem ostatních norem ochrany ovzduší lze dovodit, že je přípustné spalovat rostlinný odpad, pokud jsou dodrženy minimální podmínky bezpečnosti manipulace s otevřeným ohněm stanovené v zákonech. Na ostatní odpad se vztahuje výše zmíněná obecně formulovaná povinnost odpad k likvidaci předat oprávněné osobě a případné spalování odpadu lze postihnout podle §69 odst. 2) zákona o odpadech pokutou až do výše 1 000 000 Kč v případě odpovědnosti fyzické osoby, v případě právnické osoby či fyzické osoby-podnikatele dokonce až 50 000 000 Kč36). Jak vidno, spalovat odpad z akce nelze doporučit nikomu, kdo nedisponuje spalovnou odpadu nebo není multimilionářem.

  •  Manipulace s otevřeným ohněm v lese – i tento problém se v současnosti daří odbourávat, nicméně jen pro pořádek a připomenutí: lesní zákon takový prohřešek, upravený v §53, postihuje pokutou až do výše 15 000 Kč. Zákazové ustanovení naleznete v §20 tohoto zákona, kde je výslovně stanoven zákaz v lese kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně, tábořit mimo vyhrazená místa a odhazovat hořící nebo doutnající předměty. Zákaz rozdělávání ohňů platí i do vzdálenosti 50m od kraje lesa37). Zvláštností však v tomto případě je možnost domluvit si s majitelem podmínky od tohoto zákona odchylné, a to dle ust. §20 odst. 4) lesního zákona, který umožňuje vlastníkovi umožnit uživatelům po dohodě v lese kouřit, rodělávat či udržovat otevřené ohně. Dle zákona o požární ochraně je pak zakázáno též vypalovat porosty.

  •  Rušení nočního klidu – problém zpravidla spojený s městskými larpy a larpy konajícími se v blízkosti obytné zóny. Rušení nočního klidu je upraveno jak místními vyhláškami, tak zákonem o přestupcích, konkrétně v §47 odst.1) písm.b). Za rušení nočního klidu může být přestupcům uložena pokuta až do výše 5000 Kč.

Problémů podobných těmto zde uvedeným by se dozajista našlo mnohem více, nicméně tyto jsou dle mého soudu nejsnáze identifikovatelné a stále dost časté. Navíc není mou ambicí předvést kompletní, uzavřený výčet těchto problémů, proto tuto kapitolu berte jako určitý přiklad a zejména jako důkaz, že každý z těchto problémů může mít snadné řešení a že předpisy lze dodržovat, pokud se ujistíte, že nebudete nijak jednat v rozporu s nimi.

 

Závěr 

Závěrem bych rád poděkoval čtenářům a posluchačům tohoto přednáškového příspěvku za pozornost. Doufám, že vás přednáška vědomostně obohatila, posloužila svému účelu a že dostojí svému určení, tedy odstartuje bližší zkoumání larpu jako souboru právních vztahů a jeho pozici v právním řádu České republiky a pomůže tím k většímu rozvoji larpů v ČR a zvýšení uznání a podpory těchto aktivit ze strany veřejného sektoru. 

 
 

 
  1.     Viz např. http://www.larpard.cz/co-je-to-larp, autor: Darien
  2.     Zákon č. 561/2004 Sb., Školský zákon, ve znění pozdějších předpisů
  3.     Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 106/2001 Sb., O hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, ve znění pozdějších předpisů
  4.     Zákon č. 359/1999 Sb., O sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
  5.     K tomu blíže a podrobněji např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Zákon_o_práci_s_dětmi_a_mládeží
  6.     Str. 54an.
  7.     Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
  8.     Blíže např. viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Veřejné_a_soukromé_právo, nebo též dostupná literatura k Teorii práva, doporučuji publikace prof. Gerlocha či zesnulého prof. Knappa
  9.     Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
  10.   Viz Kolektiv autorů, Občanské právo, Meritum, Praha 2006, nebo též http://www.epravo.cz/top/clanky/smlouva-o-dilo-versus-jine-smluvni-typy-15343.html
  11.   §2 odst.3 zákona č. 40/1964 Sb.
  12.   §51 zákona č. 40/1964 Sb.
  13.   Souhlas udělený tzv. mlčky, tedy tak, že se jednoduše začnu chovat tak, jako bych nastavená pravidla akceptoval
  14.   blíže viz §11-17 Občanského zákoníku
  15.   Např. výše zmíněný zákon č. 106/2001 Sb., pro další legislativu v této oblasti viz http://www.khsstc.cz/obsah/legislativa_82_1.html
  16.   zákon č. 218/2003 Sb. O soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů
  17.   blíže viz text §8 Občanského zákoníku
  18.   Zák. č. 84/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů
  19.   Či vyšší územně samosprávné celky (Hl.m. Praha v krajské působnosti např.)
  20.   Zpravidla se jedná o vyhlášky upravující ochranu veřejného pořádku a problematiku místních poplatků
  21.   Zák. č. 289/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů
  22.   postačí zřejmě živnost volná – odrážky 72. a 73. příl. č. 4 zákona č. 455/1991 Sb., Živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů
  23.   k této otázce blíže viz http://neziskovky.cz/cz/fakta/legislativa/navody/1501.html
  24.   Typicky provozování živnosti bez oprávnění
  25.   Ohlášení místně příslušným úřadům však nelze než doporučit, obzvlášť proto, že některé vyhlášky lze interpretovat i tak, že ohlásit je třeba každou akci konanou pod širým nebem, bez ohledu na vlastnictví pozemku kde se akce uskutečňuje
  26.   Opět za předpokladu, že nebudou vyhláškou vymezeny žádné další zvláštní podmínky
  27.   Pokud ovšem taková distribuce nesplňuje znaky podnikání, např. dosažení zisku
  28.   Což je jedna z důležitých podmínek rušení nočního klidu
  29.   Samozřejmě mimo extrémní situace, např. prověrka ohlášení trestné činnosti, běžná a obvyklá je též počáteční kontrola, pokud není akce nahlášena, což sice v případě soukromé akce na vyhrazeném pozemku není automatickou povinností, preventivní kontrolu však v takovém případě lze očekávat. Navíc je opět třeba poukázat na potřebu nastudovat konkrétní podzákonné předpisy, jelikož jejich text může ohlášení vyžadovat a dále specifikovat podmínky pro tyto aktivity až do té míry, do které podzákonná normotvorba nepřekračuje pravomoc jí svěřenou ústavněprávními a správněprávními předpisy.
  30.   Rozuměj granty, dotace, ale i sponzorské dary podnikatelských subjektů
  31.   Zejména pro akce cílené i na účastníky mladší patnácti let
  32.   Viz §53 odst. 2) lesního zákona
  33.   Zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů
  34.   Zák. č. 185/2001 Sb. ve zněni pozdějších předpisů
  35.   Zák. č. 133/1985 Sb. ve znění pozdějších předpisů
  36.   Pokud bude takový prohřešek kvalifikovatelný podle §66 odst. 4) zákona o odpadech.
  37.   §20 odst.2
5
Your rating: None Average: 5 (4 votes)

Hot news

Nejbližší larpy