Laeg Mortemir: Mí fantazáci mi rozumí

Začínal v roce 2003, s ošoupanou kytarou hrál pro larpery u táboráku. Od té doby se naučil hrát na osm dalších nástrojů, prošel třemi hudebními skupinami a vydává již třetí album. Jeho jméno zaslechl ve fantasy komunitě snad již každý. A splnil si svůj sen – živí se tím, co ho baví.

V kavárně na České mě čekal mladík vystupující jako elf v červených fancy kalhotách a výstředních botách. Povídali jsme si nejen o fantasy hudbě, ale i o komunitě a nonkonformitě.

Ahoj Laegu, v larpu ses proslavil především svoji muzikou s fantasy tématikou, kterou děláš už, jářku, nějaký ten pátek. Jezdíš ještě na larpy a dřevárny?

Larpům a dřevárnám se věnuju pořád, ale dělá mi trochu problém vykročit z vlastního stínu. Říká se, že Laeg zpívá o dřevárnách, ale ona už to vlastně není pravda. V novém CD Krajina věží se snažím, aby ty písničky byly univerzálnější, aby si našlo posluchače i mimo larpovou a fantasy komunitu. Ale ano, dřevárnám zůstávám věrný.

Říkáš překročit svůj stín. Chceš se vydat cestou Klíče či Radůzy nebo naopak chceš zpívat spíše hrdinské příběhy a fantasy tématiku?

Nechci zpívat obecný folk, snad na to ani nemám energii. Mě se ty běžné lidské problémy tolik nedotýkají, přeci jenom k té fantasy komunitě mám výrazně blíže. Řekl bych „Mí fantazáci mi rozumí.“

Začal jsi s kytarou, pak jsi postupně přidal další nástroje. Kdy nastal ten zlom, kdy sis řekl – táboráků bylo dost, naučím se na akordeon či dudy a půjdu dělat seriózní hudbu?

Já si ani nepamatuji, kdy jsem měl první koncert. To bych asi měl, že?

Ten vývoj byl přirozený, já totiž nejsem kytarista, jsem jen hráč na kytaru. Když si vezmeš koncertní kytaristy, jako třeba Plíhal - to já neumím a vlastně mě to ani nijak neuspokojuje. Tak jsem hledal další nástroje, zkoušel metodou pokus - omyl a časem jsem došel na akordeon, který skvěle vyjadřuje to, co potřebuji.

Dřív jsem zkoušel i malovat a psát, ale nakonec jsem zjistil, že ta moje jazyková síla není v  dlouhých textech, ale právě v  krátkých písničkách, kde mám jen několik řádků na to, abych se vyjádřil. A jak začaly vznikat první  písničky, tak samozřejmě začala vznikat i potřeba je někomu zahrát.

Jako mladého člověka mě trochu děsí, že si z tvého webu můžu koupit jen fyzické CD objednané přes e-mail. Dneska se písničky se neposlouchají na CD, poslouchají se na mobilech a MP3 přehrávačích, tedy aspoň většina lidí z naší generace. Nevidíš to jako problém v prodeji?

Ano i ne. Na jednu stranu jsem v tomto trochu ustrnulý, to je pravda. Na druhou stranu, já těch CD prodal něco kolem 500ks, což na písničkáře, kterého nikdo neznal a který hraje pro fantasy komunitu, myslím není úplně málo.

Sám neznám nikoho, kdo by si přes PayPal zaplatil deset písniček. Ale vím, že se to dělá a že to jde.

Hudbou se dnes živíš?

Živím se hudbou, po hospodách, na trzích, na ulici, tady je to prostředí pro hudebníky velmi vstřícné.

Takže jsi schopný si stoupnout tady na Českou a vydělat si nějaké peníze?

Jsem schopný si stoupnout na Českou a vydělat si nějaké peníze a neskromně řeknu, že to je dobrý byznys. Ale zase je třeba dodat, že se tam nedá být pořád. Hodinová mzda je tam výrazně vyšší, ale nemůžeš tam stát od rána do večera. A už vůbec ne s dudami, které jsou slyšet z České až na Hlavní nádraží.

Na svých koncertech nevybírám vstupné, někdy mi nemůžou proplatit ani cesťák. Ale snažímse nikoho neodmítat, bylo by mi to hloupé. Ti lidé mě chtějí slyšet, takže já rád přijedu, oni si koupí třeba CD nebo zpěvník. Kdo chce něco dát, dá. Je to na něm.

Ty jsi hodně význačný tím, že jezdíš v Trabantu. Je to stále ještě pravda?

Trabanta jsem si přál od šesti let a musel jsem na něj dvanáct let počkat. Což je zhruba stejně jako průměrný Východoněmec. Šetřil jsem na něj od dětství, všechny peníze, co mi dávala babička jsem si uložil do obálky. A v osmnácti jsem si za všechny své peníze koupil Trabanta. Jezdím v něm pořád, mám už třetího a doufám, že ten už vydrží :-).

Zloději už se mi z něj snažili odnést normanský štít, je to 5kg železa. Ale protože ten štít byl větší jak okno, tak ho tam museli nechat.

V jednom rozhovoru s Anežkou Michnovou ses vyjádřil, že by sis nechal udělat plastickou operaci uší. Proč?

To je logické, ne? Protože elfové mají špičaté uši.

Stylizuješ se do role elfa, ale jak bys k tomu přistoupil, když by ti zkrachovala hudba a musel bys jít pracovat jako právník, kterým brzo budeš?

Já si teď neodpustím trochu filozofie. Tyto bloky jsou ty, které ti nakonec neumožní dělat v životě, co chceš. Co kdyby náhodou tohle a co kdyby tamto a co tomu řekne babička a co tomu řeknou v práci? Kašlat na to. Pokud něco chceš, tak to udělej. Nežiješ jeden život, ale osmdesát a budeš jich žít tolik, kolik chceš. A pokud ses jednou rozhodl, že budeš vypadat takto – jaké to má následky? Prostě nevíš. Já budu mít dlouhé vlasy, dokud nebudu plešatý. A pokud mě v práci řeknou – ostříhej se - já tam dělat nebudu.

Pokud si budu chtít někdy udělat elfí uši, tak to pochopitelně zvážím, ale ne z toho hlediska, co by tomu řekli ostatní. Tyto pochybnosti tě odvedou od tvé cesty, od toho, co v životě doopravdy chceš.

V některých tvých písničkách zpívá druhý hlas, kdo je to?

To je moje současná přítelkyně. Možná to spoustě lidem přijde divné, ale stále ještě mám holku :-).

Ty jsi se do té fantasy komunity dostal asi ve 14 letech. Dokázal bys říct, jestli se ta komunita za ty roky nějak proměnila, jestli se chová nějak jinak?

Komunita se proměnila velmi mnoho. Ze začátku to skutečně byli dřevní doby. My jsme kradli jekor bezdomovcům z garáže a prali jsme jej  v řece, abychom měli z čeho vyrábět zbraně. Dnes v podstatě nemůžeš přijít s mečem z hokejky, obaleným jekorem a nití po krajích. To je dneska naprosto nepřijatelné. Ta komunita se velmi profesionalizovala, zůstali tam jenom lidé, kteří si dají velkou práci, aby jejich zbraně byly funkční, aby nějak vypadaly. Dnes už to není pro každého hadráka. Když se podívám na fotky, když mi bylo čtrnáct, stačilo udělat díru do prostěradla, vytáhnout tepláky a kostým byl hotový. To už dneska nejde.

Nemyslíš, že to snižuje přístupnost nováčka k larpu?

Možná to snižuje přístupnost, ale zvyšuje to kvalitu člověka, který vytrvá. Když má larp velké nároky, tak ho nemůže dělat úplně každý. A to asi není úplně žádoucí, aby to dělal každý. Nebo je?

Já nejsem mluvčí ani fantasy, ani larpové komunity, těžko se ptát mě.

Já nové dřevárníky nevychovávám, na to jsou povolanější, ale myslím si, že je správně, že náš koníček nabral určitou náročnost, protože to vyfiltruje lidi, kteří by tam chodit neměli. Různé rváče, opilce, vesnické zvědavce ... to nejsou úplně žádoucí živly. Jsou pak nebezpeční sobě i ostatním.

Pro ty ostatní už existují ne-fantasy larpy, které jsou přístupné komukoliv jakkoliv. K tomu nic nepotřebuješ, stačí prostě přijít.

Možná Maňa by nám k tomu řekl více …

Ale to bysme neskončili do deseti večer... My jsme totiž taková skupina jako trampové. Styly chodí po vlnách. Ve 20.a 30. letech byla velká éra trampingu, která v šedesátých ještě posílila Vinnetouem a tehdy to žrali všichni. Byla velká skupina lidí, kteří se tomu věnovali celý život. Do dneška se 70letí trampové shází ve svých osadách, kde mají svého šerifa, mají tři dlouhý vlasy, svázaný do ohonu. A myslím, že dřevárnická komunita dopadne naprosto stejně. Já si snad i přeju, aby dopadla stejně. Zánikem těchto bych akcí ztratil 90% svého světa.

Nevím tedy, jestli po současné nejmladší generaci něco přijde, v nejhorším si vystačíme sami. Jedna moje kamarádka kdysi povídala: „Možná mě to přejde. Ale přeju si, aby ne.“

Autor: Michal “Manik” Havelka

Autor fotografií: Anežka Přikrylová

Laeg Mortemir (*1988)

Elfí multiinstrumentalista, písničkář a příležitostný skladatel. Zabývá se především tvorbou vlastních písní s fantasy a historickými náměty, vytváří hudbu na přání a objevuje se v několika uskupeních (Falešné společenstvo, Hlasy Středozemě). Živí se hraním středověké hudby na dudy, spolupracoval se skupinou Weytora a Barbarpunk. Ve volných chvílích jezdí na larpy, čte a opravuje trabanty.