Vzpomínky na Ardavské údolí 1462


Ainé - zveřejněno22 Únor 2011

Kalendář: Ardavské údolí 1462

rozšířená verze článku, sepsaná ve spolupráci s Darien, Piroshem, Tetem, Petriem a Genimem

Ardavské údolí

 Ardavské údolí leží hluboko na Balkáně. Od světa je odděleno úzkým průsmykem, který v zimě většinou zasype sníh. Na jaře a na podzim ho deště změní v bažinu. V údolí leží jenom jedna nepojmenovaná vesnice a tvrz rodu Borogravů, který vlastní i několik vesnic za průsmykem. Pak už je zde jen les. Hluboký, tajemný a neproniknutelný. Les, se kterým se místní postupně naučili žít. Ze kterého se jednou za čas někdo prostě nevrátí. Ve kterém se míhají stíny zvláštních postav a kde se dají najít zvláštní znamení vyrytá do kůry stromů...

Na začátku léta (přes něji 9. – 13. 7. 2010) proběhla akce, na kterou i po půl roce moc ráda vzpomínám. Tehdy totiž Ardavské údolí ožilo a my hráči jsme se pustili do rozplétání obrovského klubka příběhů a (nejen) balkánských legend. Ale to předbíhám – k tomu všemu vedla ještě dlouhá řada příprav…

Několik měsíců před hrou jsme si podle stručných popisů mohli vybrat, ve které z pěti skupin chceme hrát: TVRZ slibovala hru ve vysokém postavení s velkou zodpovědností, VESNICE propletené sociální vztahy, LES nabízel mnoho mýtů a přežívání v terénu, MLÝN zase balancování na pomezí a vlastní tajemství a VYHNANCI boj o přežití na okraji společnosti. Jak se však později ukázalo, ve hře byla ještě jedna skupina, o které hráči předem nevěděli: osobní garda zesnulého byzantského císaře, putující již několik let po kraji s jeho rakví, aby ho mohli se všemi poctami náležitě pohřbít, to vše za neustálého pronásledování Turky…

Oproti jiným hrám, kde si hráči své postavy navrhují sami, zde organizátoři předem připravili koncepty postav a ty potom s krátkým popisem nabídli hráčům ve skupinách. Až poté se hráč se svou postavou opravdu seznámil: dostal její podrobnou historii (a často se podivil, kolik tajemství před ostatními skrývá) a mohl si ji upravit tak, aby mu co nejlépe vyhovovala – interpretovat po svém události v její minulosti, doplnit nějaké vlastní informace nebo zápletky, nebo třeba jen vypilovat charakter.

 Postavy byly již předem důkladně provázané mezi sebou, což vneslo do hry obrovské množství zápletek, ať už osobních, skupinových, nebo i mnohem větších. Velmi zajímavá také byla předherní práce s informacemi – až na úplně základní fakta o skupinách totiž ve hře v podstatě neexistovaly obecně platné informace, jen přesvědčení různých postav či skupin. Stejnou věc viděly dvě postavy naprosto odlišně – typicky třeba vztah vesničanů k Lesu. Většina z něj měla hrůzu, nebo přinejmenším v nich vzbuzoval respekt, byli však i takoví, kteří se ho nebáli, nebo dokonce tací, kteří se odvážili tvrdit, že Les ve skutečnosti není zlý. Vnímání světa měl zkrátka každý nastavené trochu jinak, což mohlo působit zmatek, ale celkově to vneslo do hry další rozměr (a organizátorům jistě zabralo mnoho bezesných nocí a přidělalo nejednu vrásku).

Poměrně krátce před hrou jsme obdrželi pravidla. Tedy… asi dvě stránky o tom, jak by hra měla fungovat. Žádné dlouhé seznamy bojových dovedností, žádné magy na kouzlení, žádné expy, jen pár nejdůležitějších mechanismů, které měly ošetřit situace, jež se špatně hrají: rvačky, zranění a zabíjení. Pouze několik postav mělo nějakou zvláštní schopnost, vždy však vyplývala z jejich příběhu. Kupodivu i přesto bylo v údolí kouzel a tajemství dostatek.

Velmi příjemně mne překvapilo materiální zabezpečení hry. Ve vesnici na hráče čekaly malé dřevěné domečky, jejichž stavbou bylo možné odpracovat si část herního poplatku. Malým zázrakem potom byla místní kuchyně - ta totiž vařila i pekla autentické pokrmy, které se dále rozvážely do tábořišť podle toho, co by která skupina nejspíš produkovala: Mlýn dostával sladké pečivo, Les „ulovené“ maso a podobně – to pak mezi sebou mohli dále vyměňovat. A kromě toho, že jídlo bylo autentické, bylo prostě vynikající.

 

tvrz BOROGRAVŮ

Sepsal: Slaven Tete Elčić

Tvrz Borogravů: Tvrz Pevná bylo malé mistrovské dílo... Vládci údolí a ochránci vesničanů vládnou pevnou, ale spravedlivou rukou a lid k nim podle toho přistupuje a váží si jich. Vedou staletou válku proti Lesu a jeho bytostem, odráží jeho útoky a snaží se zvrátit misky vah ve svůj prospěch. Pod povrchem navíc bublají napjaté vztahy uvnitř knížecí rodiny i mezi vojáky. Vypadá to, že každý má nějaké své tajemství a škraloup z minulosti. A do toho všeho přitáhli Byzantinci s tím svým Císařem a prý ho tu budou pohřbívat.

O zábavu a zápletky rozhodně nebyla nouze – naopak. V rodině i mezi vojáky se rozehrávaly vnitřní vztahy, atmosféra byla hutná a každý rozhovor přinášel a odkrýval potlačené pocity. Celkově se na Tvrzi se podařilo vytvořit atmosféru šlechtického dvora, který žije poněkud v jiném světě než poddaní, a vlastně jim úplně nerozumí. Lví podíl na tomto mělo umístění skupiny dál od Vesnice a samotné sídlo - tvrz Pevná. Je dnalo se o malé mistrovské dílo. Díky hradbám a věži působila tvrz již zvenčí důstojný m dojmem. Uvnitř se pak ukrývaly dvě místnosti, nádvoří a žebřík na ochoz.

 Na hlavu Borogravů však dopadaly i záležitosti mimo údolí. Turecký postup a jejich požadavky nebo průnik řádu německých rytířů dopomohly hradním pánům k nejedné vrásce na čela.

Hra byla skvělá, dal jsem 11 bodů z 10 tehdy a dal bych je i dnes, když píšu toto krátké povídání. Atmosféra, krásné scény a uvěřitelné prostředí, to  jsou prvky, na které budu dlouho vzpomínat. Kostýmy a hráčské výkony na vysoké úrovni skvěle doplnily epiku údolí.

 

VESNICE

Sepral: Martin Pirosh Buchtík

V každém údolí a na každém panství musí být vesnice. Pár domů, náves, zvonice a potok. Zde žijí už dlouhé generace vesničané se svými radostmi a starostmi. Máme tu běžné starosti, kdo se s kým vyspal nebo naopak kdo se s kým nevyspal, že ty daně sou rok vod roku vyšší, že Žid zas dovezl z trhu málo vína, že dožínkový slavnosti budou určitě stát za to a že sme zvědavý, kdo se s kym zas popere a kterej chlap se zas vožere jako dobytek. Ale  máme tu také Les. Často si někoho vezme a už ho nikdy nevidíme, jsou v něm podivný bytosti a prej za nima některý sousedi choděj a paktujou se s nima. Ale tomu nikdo věřit nemůže, to dobrý Křesťani nedělají.

Ardavskou vesnici tvořilo několik rodin, celkem asi 25 hráčů. Na každou rodinu čekal jeden domeček stlučený z prken. Spolu s věrohodnými kostýmy hráčů dotvářely velmi pěknou představu zapadlé vesničky.

VesniceSamotnou hru můžu rozdělit asi do tří rovin. Jednak tu byla ryze vesnická rovina: vztahy mezi vesničany (taková komplikovanější telenovela), jejich každodenní život a sem tam nějaká sklizeň a vybírání daní. Postupem hry tahle rovina ustoupila aktuálnímu  dění, ale myslím, že svůj účel splnila. Až na pár drobností byla dobře připravená a myslím, že ji hráči vzali za svou velmi pěkně.

Druhou rovinou hry byl vztah Vesnice s Lesem. Tam se děly různé podivnosti, několik vesničanů se s Lesem paktovalo a vůbec to byl zdroj akční zábavy (kdo se nudil, šel se projít do Lesa). Z počáteční nedůvěry jsme se postupem hry dostali k vyloženě otevřeným přátelským vztahům. Les byla rovina, která dokázala tvořit a rozehrávat nové příběhy, byl tajuplný a zajímavý. A tím, že vůči němu nebyl nikdo vysloveně nepřátelsky naladěn, se postupem času stala z Lesa oblíbená výletní destinace. Postupem času se totiž hra ve vesnici dostala do vleku událostí, které se odehrávaly spíš v té „vyšší“ politice.

Třetí rovinu hry tvořily aktuální události, daleko překračující uzavřený svět údolí. Přišli podivní Byzantinci s ještě divnější rakví a přinesli spoustu problémů. Zejména v podobě spousty po zuby ozbrojených skupin, které se s postupem hry stále množily, a podivného Zla, které bylo kdesi v údolí. Tyhle události dostaly z mého pohledu vesničany do vleku jiných skupin. Nešlo je totiž ignorovat a z vesnického pohledu s nimi ani nic výrazného dělat. A tak se postupně vesničané zapojili do událostí, ať již na straně Lesa, knížete nebo Byzantinců. To všechno skončilo výrazným prořídnutím vsi na konci hry.

VesniceVe vesnici vzniklo mnoho pěkných scén, ať již za dveřmi domů mezi rodinami nebo na návsi, když spory přes práh domu přetekly. Co se příliš nepovedlo, byly předem naordinované scény jako dožínková slavnost. Postupně se hra vesnice trochu vytratila a celkem plynule rozpustila do hry jiných skupin, ale z hlediska hráčů to nebylo špatně: jak organizátoři sami otevřeně deklarovali, nešlo o simulaci středověkého života, ale o dramatickou hru, při které se mají hráči bavit. Organizátorům se podařilo nastavit pěknou komunitu a pro hráče tak vznikl pěkný základ, na kterém mohli svoji hru vystavět a k němuž se mohli vracet. A to bylo myslím to nejdůležitější.

 

LES

 Sepsal: Petr Petrius Turoň

Les, ze kterého se jednou za čas někdo nevrátí...

Vánek ležel v mechu a pozoroval dívky koupající se v potoce. Po proudu potoka se někdo blížil. Mladíci z Vesnice – jak jinak! Zahoukal jako sova a přidal ještě několik skřeků. Nebyly to zvuky, které by do lesa vyloženě nepatřily, ale na vystrašení několika vesničanů to vždycky stačilo. Mladíci znejistěli, zastavili se a začali se radit. Nakonec se otočili a vydali se zase zpátky do Vesnice. Vánek se pro sebe usmál. Lidé z Vesnice – zvláště ti mladí – chodili do Lesa neustále. Neuvědomovali si, že Les dokáže být i velmi nebezpečné místo, a také, že jeho obyvatelé mají rádi svůj klid. Bylo nutné jim to neustále připomínat.

Les na Ardávii se mohl na první pohled zdát jako skupina zaměřená především na povalování se po lese, atmosféru a strašení ostatních hráčů. Ale pochopitelně tohle baví jen úzký profil hráčů, takže i v Lese se nakonec řešilo, intrikařilo a plnilo dost zajímavých úkolů.

Pokud jde o vztahy s okolím, vesničané se nás báli a zároveň nás uctívali. Lidi z Tvrze s námi válčili (my jsme měli úlohu „partyzánů“). Vyhnanci se před námi schovávali a my jsme je nevyhledávali. Mlýn stál na pomezí obou světů a měl s námi velmi dobré vztahy založené na dohodě, která Mlýn sice chránila, ale zároveň mu ukládala jednou za čas splnit nepříjemnou povinnost. Lidé, kteří  nebyli z Údolí, o nás většinou nevěděli nic nebo nás měli za pouhé pohádky.

Velmi pěkné byly rozdílné pohledy na věc. Během hry se ukázalo, že každá skupina má dost odlišné informace a navzájem se vnímáme poněkud jinak, než to doopravdy je. Například lidi z Tvrze nás měli za krvelačné zrůdy, kterým se musí bránit, a my jsme si kupodivu mysleli totéž o nich…

Pro většinu postav mimo Les bylo velmi těžké jednotlivé Lesní tvory rozlišit. Ve stručnosti zde byly dvě společenské vrstvy: neurození, divocí – na příklad různí raraši, skřítci, víly, tvorové podobní hejkalům a podobně. Ti byli z většiny představováni organizátory a CPčky. Druhou vrstvou byli Stromovojové, urození, kteří ve skutečnosti byli celkem obyčejnými lidmi, jen žili podle úplně jiných tradic než lidé z Vesnice. Ty hráli hráči a byl rozděleni na dva „Domy“ – Dům dne a Dům Noci. Právě zde byla nashromážděna většina děje, zápletek a intrik. Až jsem se na konci hry divil, kolik různých utajených záležitostí mají mezi sebou obyvatelé Lesa nevyřešených!

Vyrazil tedy zpátky k Páté svatyni, kde nyní dočasně tábořila většina důležitějších obyvatel Lesa. Pro Vánka celkem radostná a příjemná událost, ale Stromovojové se tentokrát nesešli, aby si družně povídali. Byl čas volby Královny. Čas volby mezi Domem Dne a Domem Noci. A především, velmi těžký čas, ale to ještě v té době nikdo z Lesa netušil.

Na obtížnosti přidávaKřižácil terén, ve kterém jsme nachodili (i naběhali) opravdu velké vzdálenosti a trávili také poměrně dost času vzájemným hledá ním. Měli jsme totiž v Lese dva tábory a navíc různé úkoly zaváděly některé z nás do všelijakých vzdálených míst v terénu, který byl opravdu obrovský! Na druhou stranu ale bylo skvělé, že do Lesa se nahlásilo poměrně dost hráčů, kteří terén znali už z minulých her. Terén sám byl až na dvě cesty dost nepřehledný, a tak jsme mohli různým cizákům v Lese hodně zamotat hlavu svými záhadnými přesuny, mizením a objevováním se.

 V Lese jsme ale i p řes různé výhody, znalost terénu a herní informace do základu nebyli úplnými králi. Poměrně rychle se ukázalo, že po úd olí se pohybují různí bojovníci, které dokážeme porazit jen stěží. Objevovala se také různá dravá zvěř, ale co hůř, také růz né příchozí armády, které neměly slitování. Užili jsme si tak i ponurou atmosféru vyhnans tví na svém vlastním území. Tak nás například po lese proháněla křižácká výprava celý jeden půlden od pozdního odpoledne až do několika hodin po setmění. Tenhle moment hry byl pro nás jedním z nejvíce atmosférických; po dlouhé době jsem na larpu opět pocítil strach o sebe a své blízké.

Mám-li to shrnout, tak kromě úvodního workshopu a nepřipravenosti některých nucených událostí (rituály ve svatyních, které se díky nepřipravenosti staly spíše trapnou fraškou) už další chyby hry padly spíše na hlavu hráčů, případně by se daly připsat na vrub horkému počasí. Pro mě, a věřím, že i pro většinu Lesa, byla tahle hra velmi dobře zkonstruována a jsem rád, že jsme si mo hli odnést tolik úžasných zážitků!

 

 

VYHNANCI

Sepsala: Kristýna Darien Obrdlíková

Vyhnanci, to jsou děti ďábla

Vyhnanci? To jsou děti ďábla! (rychtář Vesnice)

Sedmičlenná rodina pokřivenců ukrytá kdesi v lese kuje pikle proti Mlynáři a rychtáři, protože ti jim ublížili. Prabábu ale přesto čas od času vyhledá některý vesničan kvůli radě, nemoci nebo vyvolání temných sil. Tvrz je nepřátelská a na Vyhnance pořádá hony, jednoho z nich už málem zabila. Přesto se Spanilá, nejmladší vyhnankyně, schází s mladým vesničanem, Hoch nepřestává myslet na Mlynářovu chráněnkyni a Prabába pořád sní o pomstě a o tom, jak se její děti jednou vrátí do vesnice a rychtářova zrada, kvůli které jí zahynul manžel a syn, bude potrestána.

Postavili si svůj úkryt stranou od hlavních stezek, ale blízko studánky. I když v lese bylo více bodavého hmyzu, nikdy je tu netrápilo horko nebo zima, nedostatek jídla nebo vody.

Vyhnanci se záměrně ocitli na okraji herní společnosti, ovšem ukázalo se, že to ve výsledku hodně znamenalo i okraj hry vůbec. Většina jejich zápletek, adrenalinu a zábavy měla být vytvářena ostatními skupinami, tedy převážně samotnými hráči. Celková smírnost skupin k sobě navzájem se projevila i zde a netrvalo dlouho, za Vyhnanci se chodilo jen pro radu, a to jen ve vážných situacích.

Celkové klima v našem táboře mohu s klidem označit za plně herní, ale také jsme neustále na něco čekali - čekání na jakoukoli návštěvu, která by rozvířila klidné pobývání v lese.

Objevilo se několik scén, jako příchod teutonských rytířů nebo vyvolávání zlého ducha pro jednu vesničanku, ale jaksi to pro sedm lidí na dva dny hry bylo málo.

Hra za Vyhnance pro mě nebyla vážným zklamáním, raději obvykle mnoho neočekávám a nechám se mile překvapit, když se to zadaří, navíc jsem ve skupině měla tu nejaktivnější roli. U mých spoluhráčů ale vyvolala vážné roztrpčení. Shromáždilo se několik faktorů, které společně vytvořily tuto nešťastnou situaci, kdy naše hra i vůle pro ni vyprchaly už v druhý den večer. Unaveni vším čekáním jsme se hru alespoň snažili nekazit ostatním.

 

MLÝN

Sepsala: Anna Ainé Wagnerová

Mimo vesnici, v místě kde vtéká potok do údolí, stojí malý, skromný mlýn. Žije v něm také jenom mlynář a jeho rodina... tedy, rodina. S mlynářem, čtyřicátníkem v plné síle, zde žijí čtyři mladé dívky. Některé tam jsou od té doby, co mlynář před deseti lety přišel, jedna se na mlýně vyskytla teprve nedávno a jedna nebo dvě už zase z údolí odešly. K tomu si připočtěte, že mlýn přece jenom stojí osamoceně skoro v lese, a jistě pochopíte, proč mlynář se svojí zvláštní rodinou vyvolává občas hodně zvláštní klepy.

Mlýn mě zaujal hned z několika důvodů: kromě toho, že jsem nechtěla hrát ženu v podřízeném postavení, mě lákal svou tajemností. Byli jsme v podstatě jen trochu vzdálení vesničané, ale zároveň jsme znali většinu lesních bytostí, věděli jsme, kterým se vyhnout a se kterými se dát do řeči (a kterým nabídnout kořalku) a s mnoha z nich jsme měli docela blízký vztah. Bydleli jsme kousek od Lesa v docela příjemném domečku, a to i s mlýnským kolem a pořádnými kameny (zato s velmi chatrnou lávkou).

Hra za Mlýn nabízela spoustu možností. Střetávaly se u něj zájmy Lesa a Vesnice, jimž byl často prostředníkem, a dění v obou skupinách se nás dost zásadně dotýkalo. Nejednou jsme se tak ocitli doslova „mezi mlýnskými kameny“. Navíc každá ze čtyř dívek žijících na Mlýně měla trochu pohnutou minulost, a tak jsme až do konce postupně odkrývaly tajemství ostatních, ať už šlo o potupné znásilnění, vraždu jednoho z tureckých pánů, či schopnost líbezným zpěvem léčit rány. Jedinou nepříjemností byla značná vzdálenost Mlýna od Vesnice, navíc celou dobu po rozpálené cestě skoro beze stínu.

Přiznám se, že spíš než s velkým očekáváním jsem na hru jela se zvědavostí, co se z toho vyvine. Ale ani ve snech mě nenapadlo, že bych tam mohla zažít tak silné chvíle... vlastně že bych na jakémkoli larpu mohla zažít něco podobného. Částečně je to díky tomu, že mi dost sedla postava, ale k tomu jsem měla i obrovské štěstí na spoluhráče, kteří role nehráli, ale žili. Tak jsem je žila s nimi a bylo to skvělé. Když mě hledali vojáci v lese, opravdu jsem se bála. Bylo mi úzko, když se uprostřed noci před mlýnem zhroutil těžce raněný voják. Otírala jsem z tváří slzy, když se zdálo, že můj milý nepřežije konec svého poslání, a vzlykala zoufalstvím, když jsem ho potom skoro mrtvého sbírala na bojišti... Nevěřila jsem, že by hra mohla být takhle emotivní, ale tohle mě přesvědčilo. Odvezla jsem si zatím nejsilnější larpové zážitky vůbec. Naplnily mě na několik týdnů a díky nim budu na Ardavské údolí ještě dlouho vzpomínat.  

 

RHOMANOI

 Sepsal: Milan Genim Korba


Byzantinci s rakvíRhomanoi byla  skupina představující osobní gardu posledního Byzanstského císaře. Zbytek této gardy přichází do Ardavského údolí po letech pátrání po vhodné hrobce pro pohřební ritus. Skupina byla herně složena z rozmanitě výrazných osobností s poměrně pestrou minulostí. 

Na cestu jsme vyrazili v pátek po setmění, dlouho před začátkem hry pro ostatní hráče. K vybavení přibyla těžká dřevěná rakev s ostatky císaře a pytel s jídlem pro skupinu. Noční pochod s výbavou a rakví byl místy dost náročný, cestou nás navíc pronásledovali Turci pátrající po rakvi císaře a museli jsme vzdorovat také útoku vlkodlaků. Po jeho o dražení se konečně podařilo rozdělat oheň, najíst se a strávit několik hodin spánkem. Našimi průvodci se staly dvě lesní bytosti.

Následující den k poledni jsme dorazili do samotného údolí, kde začalo n aše p átrání po hrobce pro uložení císaře a zaplétání se do příběhů a vztahů ve vesnici a na tvrzi. Zde pak postupně vyšlo najevo, že snad každý člen gardy má k údolí nebo jeho obyvatelům osobní vztah. Začínaly se tak objevovat i první situace, které nutily postavy konfrontovat svou osobnost a současné poslání s vazbami z historie. V tomto duchu gradovala hra přes noční výpravy do místní hrobky až po konečný masakr gardy na místním hřbitově. 

 Celkově byla hra v císařské gardě velice atmosférická, a to především díky situacím tvořeným příběhem a prostředím. V tomto ohledu považuji akci za nejpůsobivější, jaké jsem se zúčastnil. Herní prostředí bylo kvalitně zpracováno a například noční krvavá výprava do hrobky se díky tomu nestala jen divadlem, ale plnohodnotným prožitkem. Hrobka s konečným masakrem na hřbitově, kdy padla celá císařská garda, a oplakáváním mrtvých patří k okamžikům tak silným, že alespoň pro mne daleko přesahují pojem hra a blíží se intenzitě reálného zážitku. Pokud bych měl celkový subjektivní prožitek ze hry shrnout, jednalo se o moji první akci, která by svou výpravností a epikou vydala na podklad pro literární zpracování.

.....  

A tady vyprávění končí. Na závěr mohu snad jen ještě jednou vzdát hold Daysirovi, Rothasovi, Mikimu, Armonovi a Newmanovi, že se do tak šíleného projektu pustili, a poděkovat všem, kteří se na téhle hře jakkoli podíleli, ať už jako CP nebo součást realizačního týmu. Pevně doufám, že v tomto duchu nebyla poslední.

použité fotky jsou od Olbiho a Alixy, obrázky dodali organizátoři

 

 

0
Váš hlas: Žádná

facebook

Nejbližší larpy